Toto píši z hotelového pokoje v San Franciscu, v neděli 8. května ráno pacifického času. Je to jeden z těch článků, které slouží spíš jako externí paměť autora-zapomětlivce než jako cokoliv jiného.
Z Paříže do San Francisca je to kolem 9000 km a asi 12 hodin letu, ale protože letíte se sluncem, hodinky se vám posunou jen asi o 2 hodiny. Minulý let s takovou vzdáleností (LA-Praha) měl na můj organismus dost drastické následky, tak jsem se tentokrát chtěl pojistit. V návodech proti jetlagu vždy píší, že si člověk hned po vzletu má nařídit čas destinace a od té chvíle se chovat, jako by byl tam. V mém případě: v 7 ráno v Praze si nařídit 10 hodin večer, po přesednutí v Paříži zalehnout a spát. Ale jak se prý říká mezi boxery: “Každý má plán, dokud nedostane první ránu přes držku”. V mém případě: prostě nešlo usnout, a to jsem měl takový ten nafukovací polštář kolem krku a clonu na oči.
Další obrana proti jetlagu: vypít v letadle ~1 litr vody na hodinu letu. Fakt, že hodně chodíte na záchod se zároveň postará o to, že vám nezdřevění celé tělo. Koupil jsem si tedy 1.5l vody na letišti a plánoval jsem si často říkat o čaj apod. Realita: seděl jsem v prostřední řadě mezi dvěma pány, z nichž ten bližší vypadal, že jestli ho budu moc otravovat, vyhodí celé letadlo do povětří (seděl celou dobu v dlouhém černém plášti), a druhý sice neseděl v dlouhém černém plášti, ale také se na mě netvářil moc nadšeně. Jo, a oba skoro celý let spokojeně spali. Strašně nerad někomu působím nepohodlí, takže jsem vypil akorát těch 1.5 litru a dvakrát za let jsem si odskočil, pokaždé přes jiného pána. :)
Po příletu do San Francisca se zjistilo, že moje check-in zavazadlo zůstalo v Praze (problém s pojízdným pásem, který se nějakým záhadným způsobem dotkl pouze mého zavazadla). Přiletí až dnes (v neděli) odpoledne. To znamená, že mám s sebou jen příruční batoh. Žádné náhradní oblečení, a to jdu dnes odpoledne na BarCamp a na večeři s lidmi z GTUGů. Naštěstí se mnou letěl Pavel Kasík, který se zmínil o tom, že aerolinky musí poskytnout peníze na oblečení v případě, kdy člověk někam dolítne a nemá co na sebe. Forwardnul jsem tu informaci paní za přepážkou. (Abych byl fér, paní z Air France byla příjemná a pravděpodobně by se k tématu dostala i bez mého všetečného dotazu.) Zjistilo se, že člověk má v takové situaci právo na utracení až €100 za oblečení — a částka mu bude proplacena. Navíc mi paní podala tyhle epesní mikro-hřebeny a mikro-kartáčky, mikro-deodoranty a mikro-krémy na obličej. Velká paráda.
Po příjezdu BARTem do centra San Francisca (Market & Powell) jsem s povděkem zjistil, že město je stále stejně živé a šílené, jako když jsem jej v lednu opustil (moje první výprava do US). Prošel jsem kolem slavného člověka s cedulí “Jesus Christ Loves You” a několika hiphoperů s boomboxy, a ubytoval jsem se v hotelu Triton. Zkuste si představit veskrze hippie hotel — s barevnými chodbami, gay recepčním a escherovský schodištěm — vaše představa žije, hned vedle slavné brány do Chinatownu.
Odpoledne jsem na doporučení gay recepčního zašel nakoupit bundu, triko a košili do místního H&M. Tohle je výsledek (nemyslím ten zamračený ksicht, ale to, co mám na sobě). Pak jsem se najedl výborného japonského menu (za velmi příznivou cenu) v nenápadném čínském bistru v Chinatownu. Byl jsem tam už v lednu, takže jsem šel na jisto.
Po návratu na pokoj jsem chtěl ještě pracovat, ale po chvíli jsem to vzdal a lehl. Šel jsem spát někdy kolem osmé, 24,5 hodiny ranním stávání v Praze. Vstal jsem v 5 ráno — a tento text je způsob, jak jsem se vypořádal s časem, kdy je venku zima a všude je zavřeno. Teď už ale hurá do ulic!
Pokračování (možná) příště.
Dnes stále ještě slýcháváme: “Zajdu si na internet,” nebo “Kouknu se na to na internetu.” Ne, že by si snad někdo myslel, že internet je místo. Internet prostě jen není všude. Průměrný Čech má na internet připojený pouze počítač. A když chce na internet, musí k tomu počítači fyzicky dojít.
<-- poslední svého druhu!
