Jak volit? Tento rok je to jednoduché

 Klik pro větší.

K dispozici také jako PDF (například k tisku).

Dítě, které říkalo “zhouba”

Když jsme se přestěhovali do Spojených států, měl náš syn rok a půl a uměl jen pár slov.

Jednu březnovou neděli jsem se s ním šel projít s kočárkem. V místním klimatu jsou už i v březnu některé dny opravdu jarní: tak 18 °C a slunce. Kluk seděl v kočárku a když projelo auto, natáhl za ním ruku a zřetelnou češtinou řekl: "Auto!" Byl jsem pyšný táta. V dálce zahoukal vlak (tady ve Státech strojvedoucí troubí každou chvíli) a kluk řekl: "Vlak!"

Ilustrační foto, Nathan Dumlao, Unsplash.

(Lingvistická vložka: anglické slovo doom znamená "záhuba, zkáza, zhouba, strašlivý osud" a shodou okolností se vyslovuje úplně stejně, jako české slovo "dům".)

Pak jsme zahýbali kolem takového domku se zahrádkou. Jeho obyvatelé zrovna byli venku a užívali si březnového sluníčka. Dobře upravený pár ve středním věku, na lavičce u vstupních dveří. Můj syn se v kočárku otočil jejich směrem, ukázal k nim, a s vážností dítěte, které je velice pyšné na svoji slovní zásobu, nahlas zvolal: "Důůůům!"

V tu chvíli mi to vůbec nedošlo, takže jsem jenom souhlasně pokýval hlavou a šel dál.

Zpětně si ani nejsem jistý, jestli to ti lidé vůbec slyšeli. Ale občas si představuji, jaké to tak musí být, odpočívat před domem, hledět si svého, a vidět jakési malé mimino, jak ke mě natahuje prst a zřetelně u toho volá: "Zhouba!" Měl bych z takové malé sudičky strach? Vzpomněl bych si na ni pak léta poté, pokud by se opravdu něco špatného stalo?

Na střední jsme se v Základech společenských věd naučili jedno slovo, které jsem tehdy považoval za skoro zbytečné, písemkové, ale dnes mi vytane na mysli několikrát týdně. Epistemologie je nauka o tom, jak víme, že něco víme. (Starořecké epistémé znamená "znalost.") Například: většina lidí ví, že Země je kulatá. Ale jak si tím může být člověk naprosto jistý? Co když jsou ty obrázky z vesmíru jeden velký podfuk? Co když je zaoblené moře jen optický klam?

Různí lidé mají různé epistemologie. Tady je jedna:

1. Maminka má vždycky pravdu
2. Pokud maminka nemá pravdu, viz bod číslo 1

To je ale hodně zjednodušená epistemologie. Většina lidí má mnohem složitější systém, ale hlavně o tom ani takto neuvažují. Epistemologii používají každý den, ale většinou si jí nejsou vědomi.

Z toho plyne jedna z velkých frustrací dnešní doby. Nějaký vědec řekne, že něco je tak a tak. Záhy přijde jiný, a řekne, že je to trochu jinak. Třetí to dovrší tím, že úplně vyvrátí všechno, co řekli ti dva před ním. Tak čemu má člověk věřit?

Jak pochopili lidé již někdy v 17. století, stoprocentně se nedá věřit v podstatě ničemu. Ani sami sobě nemůžete věřit: ta živá vzpomínka, kterou dokážete popsat i s detaily, a vidíte ji jako před očima, se ve skutečnosti přesně takto nestala.

Již o zhruba sto let později lidé přišli na epistemologii, která je doteď považována za zdaleka nejlepší, byť ne za dokonalou. Říká se jí "vědecká metoda".

Podle vědecké metody nemáte stoprocentně věřit žádnému jednomu člověkovi. I když má bílý plášť a brýle a doktorský titul, je to jenom jeden člověk, a lehce se může mýlit. Rychlý postup vědy od konce 19. století do dnešního dne je možný jen díky tomu, že si vědci navzájem nevěří. Vše, co říkají, musí podložit, a ostatní vědci se jim do toho snaží vrtat.

Pokud jste za časů Mikuláše Koperníka nesouhlasili s tehdejší "vědou", hrozilo vám upálení na hranici. Pokud nesouhlasíte se současnou vědou dnes, a umíte dostatečnému počtu lidí dokázat, že máte pravdu, hrozí vám Nobelova cena.

Věda je založená na nesouhlasu a nejistotě. Nevěřte lidem, kteří říkají, že jsou si něčím absolutně jistí. Hezky se to poslouchá, ale je to blbost. Opravdový vědec ví, že si nemůže být jistý. Z toho důvodu se taky bavíme o teoriích evoluce či relativity, i když už obě tyto myšlenky dávno nejsou jen nějaké nepodložené výplody fantazie. (Možná používáte GPS navigaci v mobilu či v autě. Ta by například bez poznatků obecné teorie relativity nefungovala.)

Pokud si chcete být něčím co nejvíc jistí, zjistěte, čemu věří většina expertů na danou věc. Neposlouchejte jednoho týpka s mikrofonem před pusou. Poslouchejte většinu. Většinu lidí, co o tom něco ví. Tento přístup vám dá největší pravděpodobnost, že to, čemu věříte, je pravda.

Pokud posloucháte většinu klimatologů, tak už desítky let víte, že existuje globální a člověkem způsobované oteplování. Vždycky se najde někdo, kdo to popře. Ale většina expertů už s tím dávno souhlasí. Existuje spousta důkazů, které nikdo nebyl schopný přesvědčivě vyvrátit.

Pokud posloucháte většinu epidemiologů, tak už desítky let víte, co pomáhá a co nepomáhá proti epidemiím. Také už od začátku minulého roku víte, že COVID-19 nebyl vytvořený v laboratoři, že může mutovat, že může vést ke kolapsu v nemocnicích, a že se může u někoho projevit jako normální chřipka a u jiného způsobit smrt udušením.

Epistemologie, věda o vědění, odděluje opodstatněné přesvědčení od pouhého názoru.

V době hoaxů a internetových chytráků je tohle slovíčko důležitější, než kdy jindy.

A proto: kdyby na mě někdy ukázalo cizí dítě prstem a zvolalo něco zlověstného, a já to vzal vážně, tak nebudu věřit prvnímu vysvětlení, co mě napadne ("Předtucha!"), ale místo toho použiji vědeckou metodu. Zjistím, jestli si většina pediatrů myslí, že batolata vidí budoucnost. Ne? Co takhle fyzici, myslí si, že může někdo vidět do budoucnosti? Taky ne? Zkusím indukci ("Děti v tomto věku často pojmenovávají věci kolem sebe.") a dedukci ("Možná existuje nějaké slovo, které má podobnou výslovnost, ale znamená něco jiného.").

A možná se tou cestou dozvím o jakémsi exotickém jazyku, který používá pár miliónů lidí kdesi na opačné straně naší (kulaté!) planety.

To se může stát jenom kdekoliv na světě

 Denně slyším nebo čtu věty jako:

• Stát tu pandemii absolutně nezvládá.
  
• Měli na [něco] být připravení a nejsou.
  
• Pravidla, které zavádějí, nedávají smysl.
  
• Bohatí a vlivní dostávají vakcíny před lidmi, kteří je potřebují víc.

Bydlím teď dočasně v Kalifornii, a tyhle věty slyším střídavě o Spojených státech, Kalifornii, a oblasti kolem San Franciska. 

Zrovna ta oblast kolem San Francisca, ve které žiji a pracuji, a ve které chodí mé dítě do školy, je jedna z nejbohatších částí světa. Je to místo, kde do pokladen státních institucí proudí obrovské peníze z daní. Je to místo známé svojí technologickou inovací: Silicon Valley.

Čtu si samozřejmě také zprávy a komentáře z Česka: v podstatě se neliší od těch výše. A občas v nich cítím takové to lámání holí a povzdych, že Češi žijí v Kocourkově. “Typické Česko! To je snad možné jenom u nás!”

Není.

Evidentně to není možné jenom u nás. Je to možné i jinde, a já to mám na očích každý den. Tři náhodné příklady:

• Základní školy jsou zde (okolí San Franciska) zcela zavřené v podstatě už od minulého jara, i pro prvňáky. Komunikace kolem tohoto rozhodnutí byla (řečeno diplomaticky) chaotická. Pouze některé placené školy jsou otevřené.
  
  
• Na některých lesních stezkách v našem okolí se už měsíce smí chodit pouze jedním směrem, přestože se na nich lidé bez problémů míjí na předepsaných šest stop, a je to celé samozřejmě venku. Naproti tomu například některé posilovny jsou prý legálně otevřené. Restaurace už jsou zavřené dávno, a to za mnohem horších podmínek, než v Česku. Vidíte v tom řád? Většina lidí tady ne.
  
  
• Když se člověkovi podaří zarezervovat očkování (i přes IT problémy a žalostný nedostatek vakcín), nikdo pak na místě nekontroluje, jestli má dotyčný tu vakcínu opravdu dostat. Existují svině, které takto předbíhají, a dostávají vakcínu před mnohem staršími, nemocnějšími a vystavenějšími lidmi. Nikdo to pokud vím neřeší.

A nemyslete si: i v bohaté Americe si lidé říkají, že “tohle je snad možné jenom tady.” 

Toto není snaha obhajovat postupy a rozhodnutí české vlády. Česká vládnoucí strana dělá jednu chybu za druhou, a je to vidět na počtech úmrtí i délce lockdownů. Moje sestra je dětskou zdravotní sestrou v Brně, a před několika týdny byla odvolána od nemocných dětí, aby se ve skafandru snažila zachraňovat životy COVID pacientů. Slyším o těch dvanáctihodinových šichtách zkazky po rodičích, a selhání vlády tak pro mě má dost silný, osobní rozměr. Pevně věřím, že současný český premiér a jeho politická strana už 8 let pracují naprosto žalostně, a že se to projevuje v plné míře až teď.

Takže ne: toto není obhajoba. Jen chci ukázat, že v tom není Česko samo. Nedůvěra a zlost na vládu je teď vidět na mnoha místech světa. Často je ta nedůvěra a zlost zasloužená, alespoň částečně, ale potýkají se s ní dokonce i státy, které si vedly docela dobře. Pandemie je zkouška ohněm.

Kritika je důležitá, a je jí potřeba. Před čím chci varovat je to lámání holí. Když se setkáte s nějakou hovadinou, a řeknete “tohle je možné jenom v Česku,” tak:

• Nemáte pravdu.
• Nevědomky přesvědčujete své okolí i sami sebe, že je to něco neměnitelného. Něco, co jaksi vyplývá ze samé podstaty Česka, a nedá se s tím nic dělat. “Jenom v Česku!” 

A to je nebezpečné. Čím více lidí si tohle myslí, tím horší to bude. Čím horší to bude, tím víc lidí si to bude myslet. Začarovaný kruh.

Místo toho vězte, že hovadiny se dějí všude. A že všude, i v Česku, se s tím dá něco dělat. Většinou to jde bohužel strašně pomalu a není to moc vidět. Ale jde to.

Ve finále to naštěstí od většiny z nás nevyžaduje zas až tak moc.

• Nelámat nad Českem holí a neříkat “tohle je snad možné jenom v Česku.”
• Ve volbách volit strategicky: tak, aby nevyhráli největší lháři či oligarchové. Člověk nemusí být nadšený ze strany, kterou volí. Stačí, aby byla jen o píď lepší a čestnější, než současná vládnoucí strana.
• Občas to samé doporučit svým blízkým.

V Česku je spousta opravdu šikovných lidí, kteří se aktivně snaží život v zemi zlepšovat. Tímto jim uvolníme ruce. Ale hlavně: zlomíme začarovaný kruh a obrátíme ho na druhou stranu.

Česko není nějaká neměnitelná věc, kolem které musíme chodit a bědovat. Česko jsme my.

Puntičkářův faul a COVID

Představte si, že vám někdo řekne, že když si nainstalujete jednu aplikaci, je 0.1% šance, že tím do roka zachráníte život alespoň jednoho člověka. Nebo že je 1% šance, že tím pomůžete zabránit dalšímu lockdownu tři měsíce od teď.

Jsou to malé šance. Miniaturní. Ale přesto: nainstalovali byste si tu aplikaci? Já rozhodně ano.

Řeč je samozřejmě o eRoušce, což je trasovací aplikace vytvořená dobrovolníky. Tj. není to něčí marketingový tah ani politický chmat.

Přesto, když se o elektronickém trasování zmíním na internetu (ať už na Facebooku, na Twitteru, nebo jinde), často se setkám s klasickým příkladem puntičkářova faulu (anglicky také nirvana fallacy).

Nemyslím, že to lidé myslí zle. Ale přece jen říkají věci jako “to je sice hezké, ale v mém případě to nefungovalo, takže si pojďme přiznat, že to prostě nefunguje”. V horších případech lidé píšou věci jako “ta aplikace má takovouto chybu, a proto má nulovou hodnotu”.

Příklad puntičkářova faulu přímo z webu bezfaulu.net:

„Nebudu si zapínat pás! I tak umírají lidé v dopravních nehodách!“

A odpověď na takový klam:

Je sice pravda, že pás není stoprocentní ochranou před zraněním či smrtí, v mnoha případech někomu zachránil život.

Zpět k eRoušce. Všichni se shodneme na tom, že méně chyb je lépe. A že na chyby je potřeba upozorňovat.

Ale upozorňovat na chyby neznamená to samé jako sakumprásk zatratit řešení.

Pokud máte návrhy na nápravu chyb, vývoj aplikace je otevřený. Můžete řešení navrhnout (Android, iOS). To se samozřejmě většině lidí nechce, protože zanadávat si na sociálních sítích je o poznání jednodušší, než diskutovat o konkrétních řešeních včetně jejich případných nevýhod.

Na závěr bych chtěl říct, že samozřejmě nevím, jaká je šance, že instalací eRoušky někomu do roka zachráníte život. Příliš mnoho proměnných. Například, pokud bude jen 20% populace mít eRoušku zapnutou, pak jsou šance na zamezení nákazy velmi nízké. Ale ani tehdy se nedá vyloučit, že přece jen někomu zachráníte život, nebo že pomůžete malinko zpomalit nárůst nakažení. S větší jistotou bych si dovoli říct, že ta šance je menší než 20%, a větší než 0%. Pokud je si někdo naprosto jistý, že ta šance je 0%, nebo 100%, pak si lže do kapsy.

Ještě dodám: eRouška sama o sobě nic nezmůže. Je to jeden z mnoha nástrojů proti téhle šílené pandemii a jejím následkům. Právě proto teď překládám Co bude dál, kde je těch strategií popsaných mnoho.

Udržujte Brno divné

Jedno z mých oblíbených měst v Americe je Portland. Není největší, nejvyšší, nejlidnatější ani nejkrásnější. Je to město, co se nebere moc vážně, a kde se dobře žije. Lidé tam moc nedají na drahá auta nebo oblečení — většina portlanďanů vypadá, že by mohli v mžiku zamířit do lesa. (Kterých mají v okolí požehnaně.)

To město mi připomíná ČR, a ještě konkrétněji, Brno.

V Portlandu mají jedno heslo, a to je "Keep Portland Weird" (česky "Udržujte Portland divný"). Najdete to na stěnách domů, na nálepkách, na laptopech, na autech.

Ten slogan se mi líbí hned z několika důvodů:

• Dává lidem vědět, že vybočovat z normálu je v pořádku. Dokonce je to místy žádoucí.
• Je to přímá anti-teze komunistické normalizace.
• Připomíná mi českou kulturu, se svými Švejky, Cimrmany, Samorosty, atd.
• Připomíná mi Brno, se svým "orlojem", ŽítBrnem, HaDivadlem, Spolkem, Dessertem, Barem který neexistuje, atd.

Už když jsem ten slogan viděl prvně, před více než dvěma lety, napadlo mě, jak by se skvěle hodil i na Brno. Před pár dny jsem si na to vzpomněl a došlo mi, že když to nevykopnu já, tak nikdo.

Takže tady je první várka padesáti nálepek "Udržujte Brno divné", kterou jsem nechal vytisknout a vezu si je do ČR. Rozdám stylem kdo dřív přijde, ten dřív bere. Ozvěte se mi, kdo by měl zájem, rád předám někde v centru.

Jedná se o celkem velké tisky typu "bumper sticker" - původně určené pro nalepení na zadek auta, ale vlezou se i na notebook.

P.S.: Portland není jediné město, které si osvojilo slogan "Keep X Weird". První byl podle všeho Austin v Texasu. Ale Portland je podle všeho nejdivnější. Více viz Wikipedii.

P.P.S.: Podklad pro nálepku je ke stažení ve formátu EPS a ve formátu .sketch.

Ušetřete si až 100% práce na projektu tímto jednoduchým trikem

Nedělejte ho.

Přestože všichni známe a racionálně chápeme radu „dvakrát měř, jednou řež“ (v startupové buzzword hantýrce „build the right thing“), když na to přijde, a naskytne se nějaký zajímavý nápad nebo projekt, skoro nikdo to nedělá. V mnoha případech je to naprosto v pořádku, protože každý takový projekt je cestou k sebezdokonalování a k získání zkušeností, bla bla bla. Ale pak přijdou ty chvíle, kdy chceme fakt opravdu vážně něco začít a pak dokončit a třeba na tom i nedejbože začít vydělávat peníze.

Teorie praví, že bychom se v takové chvíli měli na chvíli pozastavit a zodpovědět si přinejmenším jednu zásadní otázku:

Bude to, co chci právě vyrobit, někdo chtít?

(V pokročilé verzi se můžeme ptát, zda za to také bude chtít zaplatit. Následují další otázky jako: „Jak to má vypadat?“, „Jak se o tom lidi dozví?“ nebo „Mají ti lidé, co to budou chtít, spíš penis nebo spíš vagínu?“ (tzv. demografie) — ale to teď nechme stranou.)

Bohužel, v praxi to jde v naprosté většině případů (!) jedním ze dvou směrů:

• Dotyčný se pustí střemhlav do budování něčeho, co si vysnil. Projekt narazí na nezájem cílového publika (nebo se k němu vůbec nedostane) a postupně vyhnije.
• Dotyčný je zmítán pochybnostmi, zda je ten nápad dobrý nebo není, ale nikdy se nedokope k tomu, aby si v tom udělal jasno, takže nakonec projekt skončí v šuplíku.

Konkrétních příkladů mám opravdu hodně, a to jak sám od sebe, tak od lidí kolem sebe, nebo z různých veřejných zdrojů. Pravděpodobně je máte i vy — stačí se upřímně zamyslet. (Nedokončené projekty jsou z principu méně vidět než ty dokončené, ale je jich mnohem, mnohem víc.)

Takže proč lidi víc „neměří před řežbou“?

Myslím, že je prostě mnohem zábavnější něčo začít řezat (vytvářet), než měřit (zkoumat). (A samozřejmě úplně nejzábavnější je snít o tom, že něco udělám, a jak by to bylo skvělé — ale to teď také nechme stranou.)

Měření je nuda. Měření se zdá velmi neproduktivní. Po osmi hodinách měření jste často tam, kde jste začali.

Měření bolí. Například při výzkumu trhu člověk musí hledat a prohrabávat spoustu dat, musí se těžce a hluboce zamýšlet, srovnávat, analyzovat. Mnohem jednodušší než analytické myšlení je myšlení intuitivní:

Mám problém, který by se dal vyřešit tímhle. Ten problém určitě není ojedinělý. Jiní lidé se s ním také potýkají a budou tedy to, co dělám, chtít. Nějak se to k nim už dostane, a pak si to mezi sebou řeknou.

S intuicí máte za deset vteřin hotovo a můžete jít řezat. (Při pohledu na citát výše asi vidíte všechny ty falešné předpoklady a logické zkratky, ale v reálu, bez toho aby vám to někdo takhle vypsal, se nad tím ani nepozastavíte.)

Měření je drahé na čas i na peníze. S tím se moc dělat nedá, ale na druhou stranu to není tak špatné, jak si mnozí myslí. Nemusíte hned za GfK nebo IPSOS a utrácet statisíce. Místo toho lze udělat kombinaci následujícího (za předpokladu, že to děláte chytře):

1. Použít veřejné zdroje informací.
2. Zapříst konverzaci s potenciálními zájemci.
3. Využít nástroje jako Google Consumer Surveys, SurveyMonkey nebo Paco.
4. Udělat mikrostránku á la LaunchRock a vytvořit miniaturní AdWords nebo Sklik kampaň.

Konkrétně: řekněme, že máte nápad na webovou aplikaci, která lidem v ČR pomůže vybrat ojeté auto. Co uděláte před tím, než začnete cokoliv vytvářet?

1. Zjistíte si, kolik se zde zhruba prodá ojetých aut ročně. Ke kolika z nich se reálně dostanete? Kolik vyhledávání měsíčně by mohlo vést potencionální zájemce k vaší aplikaci? Kolika z nich budete schopní pomoci?
2. Stanete se aktivní součástí internetových fór jako auto.cz. Mluvíte o ojetinách s kdekým: ve frontě v sámošce, v taxíku, u piva. Důkladně zkontrolujete, zda už něco jako vaše vysněná aplikace neexistuje nebo neexistuje-li lepší a jednodušší alternativa typu tužka a papír nebo telefonát známému.
3. Consumer Surveys, SurveyMonkey ani Paco bohužel nejsou v češtině, takže pokud míříte jen na Čechy, máte smůlu (pokud tedy nezapomínám na nějakou místní alternativu). Máte-li ale exportní ambice, můžete začít rovnou od nich, a udělat si rychlý a relativně levný výzkum na americkém nebo třeba německém spotřebiteli.
4. LaunchRock nepodporuje češtinu, ale vytvoříte si vlastní, velmi primitivní „fake door“ stránku s jednoduchým formulářem. Uděláte PPC kampaň na klíčová slova kolem ojetých aut, a budete měřit, kolik lidí si klikne na vaši nabídku a kolik z nich bude natolik vážných zájemců, že se prokliknou i dál.

To vše by mělo vést k zodpovězení jednoduché otázky: Má vůbec cenu tu aplikaci dělat? (Spoiler alert: pravděpodobně ne­má.)

Toto samozřejmě není vyčerpávající (ani nikterak vydařený) seznam. I tak je to — aspoň podle mých zkušeností — víc, než jak začíná většina projektů ve firmách nebo technologických startupů.

Ale Henry Ford přece o výzkumu trhu říkal: „Kdybych se zeptal lidí, co chtějí, řekli by si o rychlejšího ko­ně!“

Proto se taky neptejte lidí, co chtějí, abyste vyrobili! To je pravděpodobně ta nejhorší výzkumná otázka, se kterou můžete přijít.

Ptejte se místo toho, co dělají, jak často to dělají, a kde při tom naráží na problémy. Ještě lépe: sledujte je při každodenním (relevantním) počínání. Ale nechtějte, aby vám lidé vymysleli sami od sebe produkt.

Ale Steve Jobs říkal, že výzkum trhu je zbytečný a že Apple jej nedělá!

Ne tak docela. Když Steve Jobs začínal, v podstatě znal osobně všechny svoje potenciální zákazníky (trh s osobními počítači byl miniaturní) a pravidelně se s nimi stýkal. O tak komplexním a kvalitním výzkumu trhu si může většina firem jen zdát.

Dnes (díky právní bitvě Applu se Samsungem) víme, že Apple dělal a dělá výzkum trhu, a to rozhodně ne v malé míře.

Není lepší udělat prototyp?

Není. Prototyp je dobrý na to, abyste zjistili, jak má něco fungovat, ne jestli to má vůbec existovat. Když například dáte někomu do ruky prototyp aplikace a zeptáte se ho, jestli by si tu aplikaci koupil, řekne často ano, přestože by si ji v reálu nenainstaloval ani zadarmo, natož aby za ni dával peníze. Ne, že by vám v tu chvíli přímo lhal — když se jej ptáte, pravděpodobně si opravdu myslí, že by si ji koupil.

Navíc, když začnete dělat funkční prototyp, narážíte na to, že není nic trvalejšího než provizorní řešení. Pokud začnete dělat jednoduchý web jako prototyp, a ten prototyp bude náhodou úspešný, na 99% zůstanete u všech architekturálních rozhnodnutí, které původně měly platit pouze „na test“ (PHP, MySQL, FTP). Architektura, která je naprosto úžasná na prototypy, může být obrovskou překážkou, jakmile se z prototypu plynule stane produkt. (Poučení: když už děláte prototyp, dělejte mockup s minimem kódu nebo třeba na papíře. Ale stále platí: dělejte to pro validaci UX, ne pro validaci myšlenky.)

A co technologické demo?

Pokud není jisté, že to, co chcete vytvořit, vůbec může existovat, pak dává technologické demo smysl. (Příklad.) Ale nepleťte si technologické demo s MVP ani s prototypem.

Nemůže „měření před řezáním“ zajít příliš daleko?

Samozřejmě. Zabřednutím do analýzy se lehce můžeme paralyzovat a nikdy se nedostat k samotnému „řezání“. Špatná nebo příliš pesimistická analýza může vést k tomu, že nevznikne projekt, který by měl šanci na úspěch.

Ale většina lidí má naprosto opačný problém.

Ať už mluvíme o startupu nebo třeba o novém projektu v zaměstnání, většina lidí má tendenci hrubě podceňovat prvotní validaci nápadu. Přitom výsledkem jsou obrovská kvanta práce a nadšení a finančních prostředků, která zahučí do věcí, které nakonec nikdo nechce.

---

Bonus výzkum: Má aplikace před uživateli zakrývat, že je vyrobena v ČR?

Článek výše jsem proložil (průběžnými) výsledky studie, kterou jsem včera pustil v rámci Google Consumer Surveys. Výsledky jsem zveřejnil a můžete si je tak interaktivně prohlížet.

S otázkami jsem si rozhodně mohl dát více práce, a zatím mám pouze zhruba polovinu respondentů, ale myslím, že i tak se ve výsledcích dají najít zajímavé informace (už teď vím, že některé mé známé překvapí). Následujícím závěrům bych již teď věřil:

• Komunikovat potenciálním uživatelům v USA, že aplikace pochází z ČR, je (obecně řečeno) velmi špatný nápad. To platí především, pokud míříte na starší publikum než náctileté.
• Rozhodně se velmi vyplatí jazyková korektura marketingových textů.
• Při tvorbě demonstračního videa není kritické, aby přednášející neměl cizí přízvuk. Pokud tedy uvažujete o najmutí rodilého mluvčího pro vaše videa, pravděpodobně na tom můžete ušetřit.
  • Rodilý mluvčí určitě pomůže, ale jeho absencí se nestřelíte do nohy.
  • Na druhou stranu, v souvislosti s první odrážkou (ohledně původu aplikace) — pokud je z videa vidno, že aplikace pochází z nějaké neznámé "rozvojové" země, tak v tom potenciální uživatele přízvukem a špatnou mluvenou gramatikou pouze utvrdíme. Myslím, že nejlepší řešení je udělat video, které by klidně mohlo vzniknout někde v Bostonu (kvalita obrazu, neutrální pozadí), akorát řečník "náhodou" není rodilým Američanem.
  • (Otázka na "ruský" přízvuk směřuje ve skutečnosti k českému přízvuku, který většina Američanů od ruského nerozezná nebo jej přinejmenším háže do jednoho pytle, přičemž ruský přízvuk si dokáží okamžitě představit, zatímco český ne.)

Pokud kteroukoliv z otázek výše právě řešíte, vřele doporučuji udělat si vlastní výzkum a ptát se méně teoreticky. Mnohem důležitější jsou ale samozřejmě otázky, které vedou k poznání, zda spotřebitelé řeší problémy, které předpokládáte, jak často, co u toho zrovna dělají, atd.

Chromecast a Comtrend Broadband Router

Pokud nemáte Chromecast nebo nemáte router Comtrend (např. od O2), nemusíte číst dál.

UPDATE: Existuje podezdření, že nastavení dole není řešením problému — že buď Chromecast začal fungovat náhodně zrovna ve chvíli, kdy jsem nastavení přepnul, nebo že v tom vězí ještě něco jiného. Článek opravím/doplním, jakmile si věc potvrdím.

Chromecast funguje tak, že se připojí na vaši domácí wifi a poslouchá příkazy od ostatních zařízení na stejné síti (většinou mobily a tablety, ale můžete na televizi vysílat i záložky z Chromu, například). Kvůli tomu potřebuje Chromecast relativně specifické nastavení vaší bezdrátové sítě. Naštěstí většinou funguje bez nutnosti dalšího nastavování, ale existují výjimky, kdy je potřeba sáhnout do nastavení.

Platí to i pro router, který je – pokud vím – standardní pro domácí VDSL internet od O2 (v tomto jsem úplný nováček, doteď jsem byl zákazníkem UPC). Jde o Comtrend VR-3026e v2 (v mém konkrétním případě). A protože Chromecast zatím nelze v ČR koupit, nenajdete o tomto routeru v oficiální dokumentaci zhola nic. Takže přichází na pomoc Filip Hráček, samozřejmě.

Chvíli jsem si musel hrál s nastaveními, aby se Chromecast připojil a fungoval, ale podle mého nejlepšího vědomí a svědomí je nakonec potřeba pouze jedna jediná změna z defaultního nastavení.

Instrukce: Nalogujte se do routeru (většinou http://10.0.0.138). Jděte do nastavení Wireless -- Basic. (Předpokládám, že wifi už máte nastavenu.) Zaškrtněte "Enable Wireless Multicast Forwarding (WMF)". Klikněte na Apply/Save. Hotovo.

Vřele doporučuji nastavit na vaší síti dobré heslo a pořádné zabezpečení (WPA2+AES, tj. ne TKIP). Samozřejmě nejen kvůli Chromecastu, ale u tohoto zařízení dávají otevřené a lehce dobytné wifi úplně nový prostor trollování. Ke Chromecastu se totiž může připojit a ovládat jej kdokoliv na stejné síti (super feature pro večírky geeků, btw). Takže náhodný kolemjdoucí, pokud se připojí na vaši síť, vám může začít na televizi pouštět svoji sbírku Death Vomit metalu a vy s tím nic nenaděláte. (Ok, dobře, můžete vypnout televizi nebo přepnout z HDMI někam jinam… nebo nastavit na wifi heslo.)

Jinak, recenze Chromecastu od člověka, který poslední dva roky žil na dietě Samsung "Smart"TV: JE TO PECKA! Konec recenze.

FAQ: Kdy bude Chromecast dostupný v ČR?
A: Bohužel opravdu nevím. Musel jsem požádat kamaráda, aby mi jeden zakoupený v US prodal. Jaké jsou v tomto plány kohokoliv nevím a kdybych věděl, stejně bych je nemohl prozradit.