Jak volit? Tento rok je to jednoduché

 Klik pro větší.

K dispozici také jako PDF (například k tisku).

Dítě, které říkalo “zhouba”

Když jsme se přestěhovali do Spojených států, měl náš syn rok a půl a uměl jen pár slov.

Jednu březnovou neděli jsem se s ním šel projít s kočárkem. V místním klimatu jsou už i v březnu některé dny opravdu jarní: tak 18 °C a slunce. Kluk seděl v kočárku a když projelo auto, natáhl za ním ruku a zřetelnou češtinou řekl: "Auto!" Byl jsem pyšný táta. V dálce zahoukal vlak (tady ve Státech strojvedoucí troubí každou chvíli) a kluk řekl: "Vlak!"

Ilustrační foto, Nathan Dumlao, Unsplash.

(Lingvistická vložka: anglické slovo doom znamená "záhuba, zkáza, zhouba, strašlivý osud" a shodou okolností se vyslovuje úplně stejně, jako české slovo "dům".)

Pak jsme zahýbali kolem takového domku se zahrádkou. Jeho obyvatelé zrovna byli venku a užívali si březnového sluníčka. Dobře upravený pár ve středním věku, na lavičce u vstupních dveří. Můj syn se v kočárku otočil jejich směrem, ukázal k nim, a s vážností dítěte, které je velice pyšné na svoji slovní zásobu, nahlas zvolal: "Důůůům!"

V tu chvíli mi to vůbec nedošlo, takže jsem jenom souhlasně pokýval hlavou a šel dál.

Zpětně si ani nejsem jistý, jestli to ti lidé vůbec slyšeli. Ale občas si představuji, jaké to tak musí být, odpočívat před domem, hledět si svého, a vidět jakési malé mimino, jak ke mě natahuje prst a zřetelně u toho volá: "Zhouba!" Měl bych z takové malé sudičky strach? Vzpomněl bych si na ni pak léta poté, pokud by se opravdu něco špatného stalo?

Na střední jsme se v Základech společenských věd naučili jedno slovo, které jsem tehdy považoval za skoro zbytečné, písemkové, ale dnes mi vytane na mysli několikrát týdně. Epistemologie je nauka o tom, jak víme, že něco víme. (Starořecké epistémé znamená "znalost.") Například: většina lidí ví, že Země je kulatá. Ale jak si tím může být člověk naprosto jistý? Co když jsou ty obrázky z vesmíru jeden velký podfuk? Co když je zaoblené moře jen optický klam?

Různí lidé mají různé epistemologie. Tady je jedna:

1. Maminka má vždycky pravdu
2. Pokud maminka nemá pravdu, viz bod číslo 1

To je ale hodně zjednodušená epistemologie. Většina lidí má mnohem složitější systém, ale hlavně o tom ani takto neuvažují. Epistemologii používají každý den, ale většinou si jí nejsou vědomi.

Z toho plyne jedna z velkých frustrací dnešní doby. Nějaký vědec řekne, že něco je tak a tak. Záhy přijde jiný, a řekne, že je to trochu jinak. Třetí to dovrší tím, že úplně vyvrátí všechno, co řekli ti dva před ním. Tak čemu má člověk věřit?

Jak pochopili lidé již někdy v 17. století, stoprocentně se nedá věřit v podstatě ničemu. Ani sami sobě nemůžete věřit: ta živá vzpomínka, kterou dokážete popsat i s detaily, a vidíte ji jako před očima, se ve skutečnosti přesně takto nestala.

Již o zhruba sto let později lidé přišli na epistemologii, která je doteď považována za zdaleka nejlepší, byť ne za dokonalou. Říká se jí "vědecká metoda".

Podle vědecké metody nemáte stoprocentně věřit žádnému jednomu člověkovi. I když má bílý plášť a brýle a doktorský titul, je to jenom jeden člověk, a lehce se může mýlit. Rychlý postup vědy od konce 19. století do dnešního dne je možný jen díky tomu, že si vědci navzájem nevěří. Vše, co říkají, musí podložit, a ostatní vědci se jim do toho snaží vrtat.

Pokud jste za časů Mikuláše Koperníka nesouhlasili s tehdejší "vědou", hrozilo vám upálení na hranici. Pokud nesouhlasíte se současnou vědou dnes, a umíte dostatečnému počtu lidí dokázat, že máte pravdu, hrozí vám Nobelova cena.

Věda je založená na nesouhlasu a nejistotě. Nevěřte lidem, kteří říkají, že jsou si něčím absolutně jistí. Hezky se to poslouchá, ale je to blbost. Opravdový vědec ví, že si nemůže být jistý. Z toho důvodu se taky bavíme o teoriích evoluce či relativity, i když už obě tyto myšlenky dávno nejsou jen nějaké nepodložené výplody fantazie. (Možná používáte GPS navigaci v mobilu či v autě. Ta by například bez poznatků obecné teorie relativity nefungovala.)

Pokud si chcete být něčím co nejvíc jistí, zjistěte, čemu věří většina expertů na danou věc. Neposlouchejte jednoho týpka s mikrofonem před pusou. Poslouchejte většinu. Většinu lidí, co o tom něco ví. Tento přístup vám dá největší pravděpodobnost, že to, čemu věříte, je pravda.

Pokud posloucháte většinu klimatologů, tak už desítky let víte, že existuje globální a člověkem způsobované oteplování. Vždycky se najde někdo, kdo to popře. Ale většina expertů už s tím dávno souhlasí. Existuje spousta důkazů, které nikdo nebyl schopný přesvědčivě vyvrátit.

Pokud posloucháte většinu epidemiologů, tak už desítky let víte, co pomáhá a co nepomáhá proti epidemiím. Také už od začátku minulého roku víte, že COVID-19 nebyl vytvořený v laboratoři, že může mutovat, že může vést ke kolapsu v nemocnicích, a že se může u někoho projevit jako normální chřipka a u jiného způsobit smrt udušením.

Epistemologie, věda o vědění, odděluje opodstatněné přesvědčení od pouhého názoru.

V době hoaxů a internetových chytráků je tohle slovíčko důležitější, než kdy jindy.

A proto: kdyby na mě někdy ukázalo cizí dítě prstem a zvolalo něco zlověstného, a já to vzal vážně, tak nebudu věřit prvnímu vysvětlení, co mě napadne ("Předtucha!"), ale místo toho použiji vědeckou metodu. Zjistím, jestli si většina pediatrů myslí, že batolata vidí budoucnost. Ne? Co takhle fyzici, myslí si, že může někdo vidět do budoucnosti? Taky ne? Zkusím indukci ("Děti v tomto věku často pojmenovávají věci kolem sebe.") a dedukci ("Možná existuje nějaké slovo, které má podobnou výslovnost, ale znamená něco jiného.").

A možná se tou cestou dozvím o jakémsi exotickém jazyku, který používá pár miliónů lidí kdesi na opačné straně naší (kulaté!) planety.

To se může stát jenom kdekoliv na světě

 Denně slyším nebo čtu věty jako:

• Stát tu pandemii absolutně nezvládá.
  
• Měli na [něco] být připravení a nejsou.
  
• Pravidla, které zavádějí, nedávají smysl.
  
• Bohatí a vlivní dostávají vakcíny před lidmi, kteří je potřebují víc.

Bydlím teď dočasně v Kalifornii, a tyhle věty slyším střídavě o Spojených státech, Kalifornii, a oblasti kolem San Franciska. 

Zrovna ta oblast kolem San Francisca, ve které žiji a pracuji, a ve které chodí mé dítě do školy, je jedna z nejbohatších částí světa. Je to místo, kde do pokladen státních institucí proudí obrovské peníze z daní. Je to místo známé svojí technologickou inovací: Silicon Valley.

Čtu si samozřejmě také zprávy a komentáře z Česka: v podstatě se neliší od těch výše. A občas v nich cítím takové to lámání holí a povzdych, že Češi žijí v Kocourkově. “Typické Česko! To je snad možné jenom u nás!”

Není.

Evidentně to není možné jenom u nás. Je to možné i jinde, a já to mám na očích každý den. Tři náhodné příklady:

• Základní školy jsou zde (okolí San Franciska) zcela zavřené v podstatě už od minulého jara, i pro prvňáky. Komunikace kolem tohoto rozhodnutí byla (řečeno diplomaticky) chaotická. Pouze některé placené školy jsou otevřené.
  
  
• Na některých lesních stezkách v našem okolí se už měsíce smí chodit pouze jedním směrem, přestože se na nich lidé bez problémů míjí na předepsaných šest stop, a je to celé samozřejmě venku. Naproti tomu například některé posilovny jsou prý legálně otevřené. Restaurace už jsou zavřené dávno, a to za mnohem horších podmínek, než v Česku. Vidíte v tom řád? Většina lidí tady ne.
  
  
• Když se člověkovi podaří zarezervovat očkování (i přes IT problémy a žalostný nedostatek vakcín), nikdo pak na místě nekontroluje, jestli má dotyčný tu vakcínu opravdu dostat. Existují svině, které takto předbíhají, a dostávají vakcínu před mnohem staršími, nemocnějšími a vystavenějšími lidmi. Nikdo to pokud vím neřeší.

A nemyslete si: i v bohaté Americe si lidé říkají, že “tohle je snad možné jenom tady.” 

Toto není snaha obhajovat postupy a rozhodnutí české vlády. Česká vládnoucí strana dělá jednu chybu za druhou, a je to vidět na počtech úmrtí i délce lockdownů. Moje sestra je dětskou zdravotní sestrou v Brně, a před několika týdny byla odvolána od nemocných dětí, aby se ve skafandru snažila zachraňovat životy COVID pacientů. Slyším o těch dvanáctihodinových šichtách zkazky po rodičích, a selhání vlády tak pro mě má dost silný, osobní rozměr. Pevně věřím, že současný český premiér a jeho politická strana už 8 let pracují naprosto žalostně, a že se to projevuje v plné míře až teď.

Takže ne: toto není obhajoba. Jen chci ukázat, že v tom není Česko samo. Nedůvěra a zlost na vládu je teď vidět na mnoha místech světa. Často je ta nedůvěra a zlost zasloužená, alespoň částečně, ale potýkají se s ní dokonce i státy, které si vedly docela dobře. Pandemie je zkouška ohněm.

Kritika je důležitá, a je jí potřeba. Před čím chci varovat je to lámání holí. Když se setkáte s nějakou hovadinou, a řeknete “tohle je možné jenom v Česku,” tak:

• Nemáte pravdu.
• Nevědomky přesvědčujete své okolí i sami sebe, že je to něco neměnitelného. Něco, co jaksi vyplývá ze samé podstaty Česka, a nedá se s tím nic dělat. “Jenom v Česku!” 

A to je nebezpečné. Čím více lidí si tohle myslí, tím horší to bude. Čím horší to bude, tím víc lidí si to bude myslet. Začarovaný kruh.

Místo toho vězte, že hovadiny se dějí všude. A že všude, i v Česku, se s tím dá něco dělat. Většinou to jde bohužel strašně pomalu a není to moc vidět. Ale jde to.

Ve finále to naštěstí od většiny z nás nevyžaduje zas až tak moc.

• Nelámat nad Českem holí a neříkat “tohle je snad možné jenom v Česku.”
• Ve volbách volit strategicky: tak, aby nevyhráli největší lháři či oligarchové. Člověk nemusí být nadšený ze strany, kterou volí. Stačí, aby byla jen o píď lepší a čestnější, než současná vládnoucí strana.
• Občas to samé doporučit svým blízkým.

V Česku je spousta opravdu šikovných lidí, kteří se aktivně snaží život v zemi zlepšovat. Tímto jim uvolníme ruce. Ale hlavně: zlomíme začarovaný kruh a obrátíme ho na druhou stranu.

Česko není nějaká neměnitelná věc, kolem které musíme chodit a bědovat. Česko jsme my.