9. prosince 2013 ↴

Chromecast a Comtrend Broadband Router

Pokud nemáte Chromecast nebo nemáte router Comtrend (např. od O2), nemusíte číst dál.

UPDATE: Existuje podezdření, že nastavení dole není řešením problému — že buď Chromecast začal fungovat náhodně zrovna ve chvíli, kdy jsem nastavení přepnul, nebo že v tom vězí ještě něco jiného. Článek opravím/doplním, jakmile si věc potvrdím.

Chromecast funguje tak, že se připojí na vaši domácí wifi a poslouchá příkazy od ostatních zařízení na stejné síti (většinou mobily a tablety, ale můžete na televizi vysílat i záložky z Chromu, například). Kvůli tomu potřebuje Chromecast relativně specifické nastavení vaší bezdrátové sítě. Naštěstí většinou funguje bez nutnosti dalšího nastavování, ale existují výjimky, kdy je potřeba sáhnout do nastavení.

Platí to i pro router, který je – pokud vím – standardní pro domácí VDSL internet od O2 (v tomto jsem úplný nováček, doteď jsem byl zákazníkem UPC). Jde o Comtrend VR-3026e v2 (v mém konkrétním případě). A protože Chromecast zatím nelze v ČR koupit, nenajdete o tomto routeru v oficiální dokumentaci zhola nic. Takže přichází na pomoc Filip Hráček, samozřejmě.

Chvíli jsem si musel hrál s nastaveními, aby se Chromecast připojil a fungoval, ale podle mého nejlepšího vědomí a svědomí je nakonec potřeba pouze jedna jediná změna z defaultního nastavení.

Instrukce: Nalogujte se do routeru (většinou http://10.0.0.138). Jděte do nastavení Wireless -- Basic. (Předpokládám, že wifi už máte nastavenu.) Zaškrtněte "Enable Wireless Multicast Forwarding (WMF)". Klikněte na Apply/Save. Hotovo.

Vřele doporučuji nastavit na vaší síti dobré heslo a pořádné zabezpečení (WPA2+AES, tj. ne TKIP). Samozřejmě nejen kvůli Chromecastu, ale u tohoto zařízení dávají otevřené a lehce dobytné wifi úplně nový prostor trollování. Ke Chromecastu se totiž může připojit a ovládat jej kdokoliv na stejné síti (super feature pro večírky geeků, btw). Takže náhodný kolemjdoucí, pokud se připojí na vaši síť, vám může začít na televizi pouštět svoji sbírku Death Vomit metalu a vy s tím nic nenaděláte. (Ok, dobře, můžete vypnout televizi nebo přepnout z HDMI někam jinam… nebo nastavit na wifi heslo.)

Jinak, recenze Chromecastu od člověka, který poslední dva roky žil na dietě Samsung "Smart"TV: JE TO PECKA! Konec recenze.

FAQ: Kdy bude Chromecast dostupný v ČR?
A: Bohužel opravdu nevím. Musel jsem požádat kamaráda, aby mi jeden zakoupený v US prodal. Jaké jsou v tomto plány kohokoliv nevím a kdybych věděl, stejně bych je nemohl prozradit.

20. září 2013 ↴

Konec dobrých časů

Úprava: Přidávám video ze své krátké prezentace na WebExpu 2013, kde mluvím o obsahu tohoto článku (v angličtině). Můžete si tak vybrat, jestli chcete video, text, nebo oboje.

Filip Hráček - Openning Keynote at WebExpoPrague 2013 Conference from webexpo on Vimeo.


Několikrát ročně sedím v místnosti se svými kolegy z různých zemí, a mám tak možnost si trochu udělat obrázek o vývojářských komunitách a o technologickém bzukotu po celém světě. Součástí popisu práce každého z nás je (snažit se) rozumět lokálnímu technologickému trhu a jeho vztahu s trhem globálním. Hned vedle mě sedávají lidé z USA, Německa a Izraele, ale i Indie, Číny nebo Brazílie.

Tahle sezení vždycky byla extrémně zajímavá a inspirativní, ale poslední dobou si z nich odnáším ještě něco navíc – úzkost.

Než to slovo odsoudíte jako příliš dramatické a/nebo bulvární, dočtěte prosím do konce. Tohle možná bude trochu delší článek (přes veškerá zjednoduššení, kterých se dopustím), ale budu se snažit, aby stál za to.

Image of a grumpy Czech person
Foto: OndraSoukup (CC licence)

Izrael a Indie

Podívejme se na dva státy zastupující z určitého pohledu dva protipóly – Izrael jako zástupce vyspělého, hi-tech “Západu”, a Indie jako zástupce rychle se rozvíjejícího, relativně low-tech “Východu”. V Izraeli žije 7 miliónů lidí, v Indii 1,2 miliardy lidí. Průměr HDP na hlavu (PPP) je v Izraeli zhruba 10x vyšší než v Indii. V technologickém světě, kde se pohybuji, je Izrael rozhodně větší hráč než Indie – i přes 170x menší populaci.[1]

Kdybyste měli umístit Českou republiku (potažmo Slovensko) na pomyslnou úsečku mezi Izrealem a Indií, ke které z těchto zemí byste ji dali blíž?

V naprosté většině os, které si můžeme pro takové cvičení vymyslet, je ČR/SR samozřejmě blíže Izraeli. Velikostí, počtem obyvatel, HDP na hlavu, úrovní vzdělávání, životním stylem, kulturou. Ne, že bychom o ČR/SR mohli jen tak od boku říct, že jsou to státy “podobné Izraeli”, ale rozhodně jsou více podobné Izraeli než Indii.

Ale přesto jsme v alespoň v jedné věci dost tragicky podobnější Indii než Izraeli – a to technologickou úrovní. Nemyslím technologickou úrovní produktů a služeb, které si kupujeme (většinou ze zahraničí) a konzumujeme, ale technologickou úrovní většiny naší vlastní produkce. (Co přesně tím myslím ještě rozeberu níže.)

V době, kdy se velká část veškerého ekonomického dění (produkce, transakce, spotřeba, ...) přesouvá do sféry softwaru[2], a tedy technologická úroveň je v podstatě nejsilnější měřítko ekonomického zdraví státu[3], je tohle docela závažná diagnóza. V podstatě to znamená, že ať děláme cokoliv v ostatních sférách a s ostatními problémy, které tu máme, nehneme se z místa. Sami se stavíme do funkce technologických lopat, a nejsme si toho vědomi, protože jsme před důsledky našeho vlastního počínání zatím stíněni.

Vlastní píseček

Následující platilo před pěti lety a platí z velké části i dnes, ale ne nutně bude platit za dalších pět let: český a slovenský trh je malý a relativně chráněný. Softwarová firma (ale například i samostatný webdesigner) prodávající řešení českému klientovi se příliš nemusí bát konkurence ze zbytku Evropské unie, natož třeba z Indie. Důvodů je několik: jazyková bariéra, “specifika” trhu, konzervativnost současné generace vedení v podnicích, cena (český vývojář je pořád ještě levnější než anglický), relativní kvalita.

Všechny tyhle důvody se pomalu rozpadají nebo přestávají existovat.

Pokud ty bariéry padnou pod určitou úroveň, začne najednou český/slovenský softwarový projekt soupeřit s indickým. Ne, nebude soupeřit s Izraelem, protože tamní technologická úroveň je někde úplně jinde než tady nebo v Indii – a stejně tam má málokdo zájem programovat PHP weby. Zato indická vývojářská firma je přesně na té správné technologické úrovni – a český trh je pro ni bohatý.

Ale nejde jen o Indii a levnější pracovní sílu. Jde taky o automatizaci. Když se budeme držet těch webů – pokud někdo dělá projekty na stejné úrovni, jako 99% českých studií, musí počítat s tím, že ho zanedlouho nahradí automat. Nezapomeňme, že tomu není tak dávno, co si lidé relativně draze platili statické webovky u profesionálů. Tenhle segment už je v podstatě zcela nahrazen “automaty” (Webnode, Google Sites, Facebook Pages, …). Pokud myslíte, že eshop nebo informační systém nebo webovou “databázi věcí” nelze dodat bez zásahu programátora, asi jste ještě neviděli například toto video[4], nebo nemáte dostatečnou fantazii.

 

Srovnání podle technologií

Vraťme se tedy k tomu, co myslím “technologickou úrovní naší softwarové produkce”. (Na chvíli teď vlétnu naplno do sféry startupů, ale jen proto, že na těch se mi to lépe vysvětluje.)

Do následující tabulky jsem náhodně zpřeházel úspěšné české technologické firmy (5ks) a ty nejúspěšnější zahraniční technologické firmy (také 5ks, vzniklé za posledních 5 let). Ke každé z nich jsem připojil nejobecnější možný popis jejich technologického řešení.[5]

Klik pro větší. Slovem "databáze" nemyslím databázi typu např. SQL, ale databázi jako například katalog. Názvy českých startupů jsem začernil, aby to nikdo nebral zbytečně osobně. Ale opravdu to byl náhodný výběr, a opravdu jsem se nemusel nijak snažit, aby to vyšlo takto jednostranně.

Kdybychom k tomu přidali programovací jazyky, na kterých běží jejich servery, bude pak tabulka vypadat takto.

Hmm....

“Ale na technologii přece nezáleží! Hlavní je řešit existující problém!” — kecy. Ano, je potřeba řešit existující problém, ale pokud k tomu zvolíte architekturu, která napadne průměrného “foundera” jako první (á la: “pojďme udělat webový katalog!”), můžete si být jistí, že v dané vertikále nejste (nebo dlouho nebudete) sami. Opravdu zajímavé technologické projekty vznikají ve chvíli, kdy máte a) vhled do problému, a zároveň b) vhled do technologie, kterou ten problém budete řešit.

Google by bez technologického vhledu neexistoval.[6] Uber by byl jen další taxi aplikací v řadě. SoundCloud by byl jen další sociální sítí pro muzikanty.

Stejně tak by bez technologického vhledu neexistovalo AVG nebo Avast nebo ESET. Respektive by ty firmy možná existovaly, ale na lokální úrovni, jako výrobci podřadných antivirů. Místo toho jsou v globálním TOP 10 jak z hlediska kvality, tak z hlediska počtu uživatelů.

“Don’t work harder, work smarter”

Tohle není další článek o tom, že ve střední Evropě máme malé ambice a málo pracujeme. Pokud začnete něco řešit dostatečně pokročilými technologiemi, obvykle pak nemusíte vkládat tolik energie do toho ostatního.

Příklady jsou výše, ale jeden z nich zkusím vysvětlit podrobněji. Hodně amerických společností a startupů se snaží “vyřešit taxislužbu”, některé do toho investují obrovské prostředky a přicházejí do hry s důležitými kontakty, a všichni makají na 100% – ale nikdo se v současnosti nevyrovná Uberu. Ten nejenže začal brzy, už v roce 2010 (což je samo o sobě technologický vhled), ale možná ještě důležitější je, že používá pokročilé prediktivní algoritmy, které mu umožňují poslat auto do vaší blízkosti ještě dřív, než vůbec víte, že chcete taxi. Tím pádem je Uber o řád užitečnější než jeho konkurenti. Tím pádem se nemusí tolik snažit. Lidé si o něm poví sami.

Kdyby vznikl Uber v ČR, určitě by to měl těžší s expanzí, než to teď má v Americe – ale pevně věřím tomu, že by si jej i tak v zahraničí všimli. Rozhodně by to měl jednodušší než 99% dnešních technologických projektů v ČR a SR.

Na co to svedeme?

Jenže Uber v ČR nevznikl. Stejně tak v ČR nevznikl například žádný z nejposlednějších izraelských startupů. Ani nic podobného. Místo toho tady vznikají projekty, které jsou už jenom o krůček napřed před Indií. Proč?

  • Chybí nám ambice?
    • Možná, ale nemyslím si, že je to tak horké. (Už jenom vzhledem k tomu, že o tom tak často sami mluvíme.) Vezměte si příklad českých a slovenských antivirových společností: jejich počátky také nebyly zrovna ukázkami obchodní dravosti. A koukněte, kde jsou teď.
  • Podráží nám nohy úřednický šiml?
    • Ano, ale zeptejte se kohokoliv, kdo v Česku nebo na Slovensku nějakou dobu úspěšně podniká — zatím jsem vždy slyšel, že je to sice opruz, ale rozhodně to samo o sobě není bariéra. Stačí mít, jak to popsal jeden úspěšný podnikatel, “železnou prdel”.
  • Chybí nám vzdělání?
    • Rozhodně ne. V porovnání například s Indií máme naprosto úžasný vzdělávací systém, navíc zdarma.[8] Čeští vývojáři se učí (nebo mají možnost se učit) pokročilé technologie (programovací jazyky, systémy, algoritmy) — a pak jdou programovat PHP weby.

Jeden velký problém tkví podle mě v tom, že se čeští a slovenští podnikatelé ještě nenaučili respektovat inteligenci lidí “pod nimi”. Vymyslí si projekt (včetně technologického řešení), a pak najmou co nejlevnější vývojáře, aby jim to “nakódovali”.

Z toho vychází mrtě dalších problémů. Český a slovenský pracovní trh si žádá hlavně levné vývojáře, kteří umí prototypovací jazyky typu PHP nebo JavaScript. Jazyky jako Java, C, Python nebo Ruby, ve kterých se dělá na lepších školách, a na kterých – jak jsme viděli výše – stojí naprostá většina současných technologických společností ve světě (včetně Googlu, Amazonu, nebo Applu, mimochodem), jsou považovány za příliš těžké a “drahé na deployment”.[7] Tím pádem se většina vývojářů učí PHP a má pocit, že jiné programovací jazyky a pokročilé vědomosti (např. umělá inteligence, HCI, systémové inženýrství), které se učí (nebo mohou učit) ve škole, jim k ničemu nebudou. Tím pádem jsou lidi s pokročilými vědomostmi neproporčně vzácní a drazí. Tím pádem si je firmy nemohou dovolit. Tím pádem volí za svůj tech stack raději to PHP. A tak dokola.

Ještě jsme v klidu

Jak jsem psal výše, zatím jsme před důsledky téhle spirály průměrnosti ochráněni tím, že hrajeme na vlastním písečku. Jenže naše pískoviště se stává stále otevřenější, a naše průměrné projekty a produkty začínají soupeřit s podobnými z rozvojových zemích.

Jen tak pro ilustraci: možná znáte úspěšný akcelerátor 500startups. To jméno – 500 startupů – má vyvolat údiv, nebo alespoň nějaké to nadzvednuté obočí. 500 startupů je hodně, ne?

Jo. A zatímco Američanům se zdá 500 startupů hodně, a nám se zdá hodně pár desítek, tohle se děje v Indii:

10.000 startups. Občas slyším, jak se někdo posmívá úrovni průměrného indického vývojáře. Ha ha. Smutné je, že zatímco jejich úroveň se rapidně zlepšuje, u nás spíš stagnuje, takže nebude trvat dlouho, a českým vývojářům zmrzne úsměv na rtech. Kvalitativně budeme na stejné nebo horší úrovni, a kvantitativně s Indií (a se zbytkem světa samozřejmě – Indie je jen příklad) soupeřit nemůžeme.

Co s tím?

Ono stačí docela málo: využít inteligence a vzdělání, které tady v ČR a SR (stále ještě) je. Nebát se těžkých technologických problémů (když kouknete trochu pod pokličku toho Uber algoritmu – zas taková magie to není).

A učit se nové věci. Nespoléhat se jen na české vysoké školství (které je ale pořád ještě o dost lepší než to indické, mimochodem). Jsem toho názoru, že každý vývojář by měl dobře znát alespoň dva (dostatečně rozdílné!) programovací jazyky. Stejně tak by měl každý programátor získat (a obnovovat) expertní znalost o svém oboru. To znamená: vědět o pokročilých algoritmech, o nejnovějších systémových technologiích, vědět, co je to MapReduce, jak se implementuje CMA-ES, atd. Ne nutně všechno zároveň, ale aspoň něco.

Každý designer by měl vědět nejen úplně vše o designu a User Experience, ale měl by mít velmi slušné povědomí i o věcech jako je HCI, analytika a byznys. Bez toho nemůže klientovi/šéfovi/vývojáři vysvětlit, čeho chce dosáhnout, a jak.

Každý člověk z byznysu (šéf, “Founder”, atd.) by měl vědět alespoň základy o věcech jako je vývoj, UX, ale také základy prediktivní analýzy nebo HCI. Ale hlavně by měl vědět, že základy nestačí, a že potřebuje spolupracovat s experty z oboru, a nechat jim prostor pro to, aby na technické/designové řešení přišli sami. Nerozumím například tomu, proč lidé z technologického byznysu nechodí častěji na univerzity a nesnaží se zuby nehty spolupracovat s výzkumnými centry (typu Data Science Lab na ČVUT).

Moje úzkost vyplývá z toho, že se ČR a SR pomalu ale jistě stávají irelevantní. Pokud se nebudeme zabývat těmi nejpokročilejšími technologiemi, a budeme řešit stejný typ technologických problémů jako průměrný indický startup, stává se z nás jenom předměstí Dílí. Navíc předměstí, ve kterém se ty samé věci dělají mnohem dráž a s menší vervou…

Jediná cesta ven je vytvářet produkty (webové stránky, aplikace, hardware) na světové úrovni. Brát si větší příklad z Izraele než z Indie.


[1] Bavím se o státech. Indie je samozřejmě díky svým talentům pracujícím v zahraničí už delší dobu obrovský pojem. Ale v samotné Indii se toho zatím z komerčně-technologického hlediska moc neděje.

[2] Viz například: The Software Economy: Why Software Jobs Are Taking Over nebo The Rise of Developeronomics.

[3] K tomu přispívá i to, že zatímco například slabý design můžete přebít technologií relativně snadno, naopak se to dělá hůř. “This week, Tesla made news when its Model S sedan outsold Porsche, Jaguar, Volvo, Land Rover, Lincoln, Fiat, and Mitsubishi in California. It managed that feat without any advertising or marketing. Tesla doesn’t even have a Chief Marketing Officer.” https://plus.google.com/112747417479881824801/posts/DjxY2B2gfEc 

[4] Jedno z mnoha. První eshopy tohoto typu lze lehce dohledat do roku 2010, i dříve.

[5] Srovnání je to samozřejmě dost neúplné a rozhodně nevědecké, ale myslím, že rozdíl je natolik patrný, že čtenář pochopí, o co mi jde. Samozřejmě uvítám, pokud někdo bude chtít udělat na toto téma regulérní studii.

[6] Problém vyhledávání na internetu už dávno před příchodem Googlu řešili jiní. Ale byl to právě technologický vhled do problematiky, který dal (přinejmenším v počátcích) Googlu navrch.

[7] Což mě fascinuje. PHP je jednodušší a levnější “na deployment” jenom v prototypovací fázi. Copak když někdo dělá firmu, která by měla (doufejme) existovat mnoho let, opravdu je pro něj tak důležité, že udělá “deployment” přes “eftýpko” za pět minut a že to může běžet na webhostingu za stovku měsíčně? Nemělo by jej spíš zajímat, co bude dělat za šest měsíců nebo za rok, až bude na projektu pracovat deset lidí a bude potřeba refaktorovat na denním pořádku?

[8] V Indii se určitě najde spousta škol špičkové úrovně, ale ty jsou pouze pro zanedbatelnou část populace – na rozdíl od našich škol. Ať si o našem školství myslíte cokoliv, vedle Indie je to Ivy League.

3. dubna 2013 ↴

Lidský mozek – dobrý sluha, zlý pán

Lidský mozek je výborně uzpůsobený k nalézání vzorců, souvislostí a významů. Ukážu-li vám černobílý obrázek v malém rozlišení a nízkým kontrastem, na kterém je lidský obličej, velmi pravděpodobně jej tam naprosto bez problémů najdete. Pustím-li vám audiozáznam se spoustou šumu a zkreslení, na kterém mimo jiné někdo něco říká, velmi pravděpodobně mu budete rozumnět. Obě tyto věci zvládáte mnohem lépe než i ten nejvyspělejší specializovaný software. Nemluvě o věcech jako je rozumnění textu. Nebo třeba rozumnění faktu, že rozumíte textu. Nebo třeba to, že jste pochopili předchozí větu, a že chápete tuto větu, přestože není úplně gramaticky správný.

Problém je v tom, že tento stroj na rozpoznávání vzorců, souvislostí a významů neumíme vypnout. Vidíme Ježíše v toastu a slyšíme vzývání Satana v písničce puštěné pozpátku. Často máme pocit, že "tohle nemůže být náhoda", přestože to náhoda je, a často chceme vědět "proč" i u věcí, které nemají žádné hlubší opodstatnění.

Mytologie vs věda

Změny počasí byly ve starověkém světě vysvětlovány náladami Bohů. Proč je takové sucho? Nerozhněvali jsme náhodou Dia? Pojďme mu obětovat. Jaký byl výsledek? Zapršelo? Zeus nám odpustil. Přišla bouře? Zeus se hněvá! Atd. Dnes víme, že akt podřezání zvířete (= obětování bohu) nemá signifikantní vliv na pohyb atmosférických front (= počasí). Není jediný důvod si to myslet. Ale lidé ve starověkém Řecku si to přesto mysleli. Našli souvislost a význam v něčem, kde žádná souvislost ani význam není.

Tendence vsazovat vzorce a významy tam, kde ve skutečnosti nejsou, ale rozhodně nezmizela současně se starověkem. Zkuste si vzpomenout na vědecké teorie a články, které nějaký fenomén dělí do několika případů, nebo o nich vynášejí několik soudů (vět, zákonů). Není zajímavé, jak často dospějí k číslu 3 nebo 5 nebo 10? Tedy k číslům, které mají pro člověka symbolický a estetický význam? Opravdu přírodní zákony nějakým způsobem samy o sobě tíhnou k tomu, aby měly tento počet komponent? Nebo je to tak, že vědci, kteří tvoří teorii, tak nějak podvědomě chtějí, aby jim vyšly tři zákony a ne čtyři?

Například Immanuel Kant byl peskován už Schopenhauerem, že svoje teorie poněkud násilně stavěl tak, aby byly pěkně symetrické. Ok, řeknete si, to je filozofie. Ale snaha o "pěkné" teorie se rozhodně netýká jenom společenských věd. Pěkným příkladem jsou tři termodynamické zákony. Ve skutečnosti, když už termodynamiku dělit na několik zákonů, dává mnohem větší smysl hovořit o čtyřech, ale věda se tomu dlouho úspěšně bránila. (A svým způsobem brání doposud: šalamounsky totiž přibyl nultý zákon termodynamiky. WTF?)

Respektované teorie ze všech vědních oborů jsou plné triád, pater, desater, a arbitrární symetrie. A nelze se divit: kdybyste dospěli k devíti zákonům něčeho, zastavíte se? Pravděpodobně ne. Jakmile ale máte deset zákonů, vaše teorie se zdá tak nějak – kompletní. Kdyby náhodou přišla nějaká jedenáctá věc, na kterou se zapomnělo, to by bylo, aby se nedala schovat pod některý z těch deseti už existujících zákonů.

Mozek vs realita

Lidský mozek je schopný ignorovat jednodušší vysvětlení jen proto, aby našel nějaké "pěknější", zajímavější, smysluplnější.

Ale realita je taková, že:

  1. Počasí se nám nesnaží nic sdělit, prostě je.
  2. Intenzita a způsob fandění doma u televize nemá žádný vliv na výsledek utkání.
  3. Tolkienův Mordor nebyl metaforou pro nacistické Německo.
  4. Přírodní (a jiné) zákony nemají jakousi přirozenou tendenci vyskytovat se po třech. To jen vědci mají stejnou tendenci k hledání smyslu / symboliky / symetrie jako vy nebo já.
  5. V textu tóry ani v pracích Williama Shakespeara nejsou skryté písmenné kódy.
  6. Led Zeppelin ve své písni Stairway to Heaven nevzývají Satana. (Ale jinak je backmasking docela oblíbená nahrávací technika.)
  7. Vesmír nemá své konstanty a fyzikální zákony vytuněné (někým nebo něčím) k tomu, aby mohl vzniknout inteligentní život. Kdyby nebyly takové, jaké jsou, nemohli bychom je pozorovat (protože bychom neexistovali).
  8. Naše existence nemá nějaký hlubší význam. Prostě jsme se narodili a (spoiler alert) jednoho dne umřeme. Smyslem našeho života není nic. (Alespoň dokud si nějaký smysl života sami nevytvoříme — což lze vřele doporučit, protože jinak je to tu doslova o ničem.)
  9. Biopotraviny nezpůsobují autismus. 
  10. Lidé nekupují věci, které ve skutečnosti nepotřebují, protože by jim někdo vymazal hlavy, ale protože je to prostě dělá (dočasně) šťastnějšími.
  11. Budovy World Trade Center nespadly, protože by do nich americká vláda (nebo kdo) tajně nanosila výbušniny, ale prostě proto, že ty mrakodrapy nebyly stavěné na náraz a hoření plně natankovaného Boeingu 767.
  12. Pravděpodobně nemáme svobodnou vůli. (Ale neměli bychom si to připouštět.)
  13. Když dvě firmy přijdou v horizontu několika týdnů s podobnými (nebo vzdáleně souvisejícími) produkty nebo službami, není to tak, že druhá "odpovídá" svým produktem na tu první. (Představa, že by někdo něco vytvořil a uvedl na trh za měsíc, je krajně optimistická.)
  14. My Češi nejsme bohatší než lidé řekněme v Kyrgyzstánu proto, že bychom byli a) Bohem vyvolení, b) morálně vyspělejší, c) méně hříšní, d) bělejší. Skutečné důvody jsou mnohem více prozaické, a mají co do činění hlavně s naším geopolitickým kontextem, historickým vývojem, a čirou náhodou. Jinými slovy, lepší životní podmínky jsme si nijak "nezasloužili", stejně jako Brunejci si "nezasloužili", že jsou ještě bohatší, než my.
  15. Cílem viru není nakazit co nejvíc lidí. Ve skutečnosti nemá virus cíl vůbec žádný. Virus začal jako shluk molekul, které dohromady mají tu vlastnost, že se v daném prostředí dokáží reprodukovat (vytvořit další takový shluk molekul). Tímto způsobem si zajistil virus delší existenci, ve více instancích, což zvýšilo šanci na to, aby zcela náhodně zmutoval do shluku molekul, u kterých je šance k sebereprodukci ještě vyšší. Tato nová verze měla zase o trochu více příležitostí k sebemutaci v něco ještě efektivnějšího (= reprodukce-schopnějšího). A tak dále.
  16. Shlukem molekul, jehož vlastností je schopnost sebereprodukce, jste ostatně i vy nebo já.
  17. Evoluce nemá smysl nebo cíl. Neexistuje nic jako "více vyvinutý" organizmus. Pouze více adaptovaný ke konkrétním životním podmínkám. (Ale ani "adaptace" není cílem evoluce. Evoluce se prostě děje, podobně jako je vysvětleno v příkladu výše s virem.)

Člověk vs zvířena

Samozřejmě nejsme jediný živočich, který je dobrý v rozpoznávání vzorců (i tam, kde nejsou). Už ze čtyřicátých let minulého století máme laboratorní příklady pověrčivých holubů, kteří náhodou dostali jídlo těsně poté, co udělali nějaký nesmyslný pohyb (třeba se dvakrát otočili dokola), a potom tento rituál opakovali pokaždé v domění, že právě ten pohyb jim jídlo přináší (přitom jídlo jim bylo dodáváno v pravidelných intervalech, které s jejich rituály neměly nic společného).

Šum vs vzorec

Mám zkušenost, že vědět o vrozených tendencích a omezeních vlastního mozku může být extrémně užitečné. (Pokud si je dokážete připustit.) Když si člověk uvědomí, že má přirozenou tendenci vidět vzorce, souvislosti a významy i tam, kde nejsou, vyhne se spoustě omylů, držkopádů a pastí. (Jako každou slabinu mozku, i tuhle lze totiž úspěšně zneužít v marketingu, argumentaci, politice, atd.)

Pokud si v tomto směru chcete rozšířit obzor, vřele doporučuji knížku You Are Not So Smart.

28. února 2013 ↴

10 rad pro dobré emaily

Dobrý email je takový, který splní svůj účel (kvůli kterému jej vůbec píšete) a neudělá z vás v očích příjemců idiota.

Průměrný pracovník prý stráví za rok 650 hodin vyřizováním emailu a napíše do nich 40 tisíc slov. (To, pro lepší představu, odpovídá délce jednoho románu jako je Stařec a moře.)

Je to málo nebo hodně? Nevím. I přes to, že s emailem trávím mnohem víc času, než bych chtěl (do pracovního inboxu mi jich přistane kolem 3000 měsíčně), připadá mi to stále jako nejmenší zlo. Kdybych místo toho například vše řešil přes telefon, neodtrhnu sluchátko od ucha a stejně většinu věcí později musím sepsat. Nehledě k tomu, že průměrně dlouhý, ale dobře napsaný email umím zpracovat za desítky vteřin – oproti tomu v případě mluvené konverzace by jenom první vyslechnutí tématu trvalo dlouhé minuty.

Proto jsem svým způsobem rád, že email je asi nejčastější formou komunikace, a schůzky, telefonáty, videohovory apod. si necháváme na zvláštní příležitosti.

A proto také považuji za extrémně důležité, aby lidé uměli s médiem emailu zacházet. Především, aby uměli psát. Čím lépe budou psát, tím méně emailů bude potřeba, a tím menší a kratší otrava bude pro každého z nás v práci každý den emaily vyřizovat.

Umět psát se hodí i mimo email. Tohle si o dobrém psaní myslel David Ogilvy v roce 1982:

Čím lépe píšete, tím dál to [...] dotáhnete. Lidé, kteří dobře myslí, dobře píší.

Nemastní-neslaní lidé píší nemastné-neslané zprávy, nemastné-neslané dopisy a nemastné-neslané projevy.

Dobré psaní není přirozený dar. Musíte se naučit psát dobře.

Ogilvy pokračuje výčtem věcí, které považoval za dobré pro psaní dopisů. Pro email nejsou některé z nich použitelné. Následující ale rozhodně jsou:

  1. Pište tak, jak mluvíte. Přirozeně.
  2. Používejte krátká slova, krátké věty, a krátké odstavce.
  3. Nikdy neužívejte žargon jako rekonceptualizace, demasifikace, [...]. Je to poznávací znamení okázalého vola.
  4. Předtím, než [email] pošlete, ujistěte se, že je z něj naprosto jasné, co chcete, aby adresát udělal.

Tohle je zdravý základ, který bohužel dělá lidem problémy i dnes, a pravděpodobně bude dělat i za dalších 30 let. K výše uvedenému bych dodal zásady specifické pro email:

  1. Posílejte jen lidem, kterých se to týká.
    • Nedržte lidi na kopii bezdůvodně. Pokud si nejste jistí, jestli daný člověk/skupina ještě o emailové vlákno mají zájem, dejte je na bcc a napiště nahoru -bcc [jméno]. Lidé se mohou přidat zpět, ale nemusí.
    • Pokud někoho přidáváte do vlákna a chcete to zdůraznit, napište na začátek mailu +cc [jméno] (nebo jenom +[jméno]).
  2. Obzvlášť velkou péči by měl dostat předmět zprávy.
    • Z předmětu má být jasné, o co ve zprávě jde ještě před jejím otevřením. Ideálně spojit předmět s tl;dr verzí (viz níže).
    • Pokud se má téma vlákna odchýlit od původního, změňte předmět.
    • Předměty typu "ahoj", "dotaz" nebo "ještě něco..." lze tolerovat starším rodičům nebo malým dětem, u kohokoliv jiného je to trapas.

Píšete-li email delší než pár vět, držte se také následujícího:

  1. Strukturujte.
    • Na vršek emailu patří, o co jde.
    • Dolů přijde, co chcete, aby kdo udělal.
  2. Formátujte.
    • Nejdůležitější sdělení ztučněte, případně obarvěte.
    • Pokud po jednom z adresátů něco chcete v těle emailu, zvýrazněte tam jeho jméno.
    • Používejte odrážky.
    • Odkazujete-li v textu k čemukoliv, co je pro adresáty přístupné online (stránka, dokument, atd.), vložte odkaz.
    • Tip: Naučte se klávesové zkratky pro formátování.
  3. Začněte zprávu tl;dr verzí celého emailu na dva řádky (nebo v předmětu zprávy).
    • Koho téma zaujme, bude číst dál.
    • Všem ostatním šetříte vzácné vteřiny a minuty jejich života.

A samozřejmě:

  1. Buďte slušní a pozitivní.
    • Před odesláním si po sobě email přečtěte a snažte se vžít do role adresáta. Nezapomeňte, že lidé mají tendenci číst v textu i významy a emoce, které tam autor vůbec nedával.

Níže připojuji obrázek jednoho z emailů, který mi dnes přišel. Obsah jsem lorem-ipsumizoval – jde mi teď totiž čistě o strukturu a formátování (a samozřejmě také nechci prozradit něco, co bych neměl).

Srovnejte s dalším emailem, který jsem dnes dostal. (Klik pro větší.)

Druhý email dává jasně najevo, co je důležité a jaká je struktura. Oko jej tak může prolétnout mnohem rychleji. Čtenář z něj získá za kratší dobu více informací, přitom jsem si jistý, že jeho pisatel strávil nad emailem kratší dobu, než pisatel toho předchozího.

A nezpomeňte: i kdyby jste výše uvedenými způsoby snížili průměrnou dobu nutnou k přečtení vašich emailů jen o deset vteřin, šetříte lidstvu ročně 48 hodin*.

* Velmi hrubý odhad, vycházející z průměru 112 přijatých/odeslaných emailů denně.

To jsou dva dny, které lze investovat do sportu, do pořádání pikniků, do vytváření něčeho nového, do hraní počítačových her, do čtení knížek, do povalování se před televizí, do hraní si s dětmi, nebo do zvyšování HDP.

Nehledě na to, že každá vámi ušetřená vteřina zvyšuje pravděpodobnost, že adresát udělá to, co jste po něm chtěli.