3. října 2012 ↴

Jak dlouho potřebujete šetřit na to, po čem toužíte?

Na studiích v Japonsku jsem měl mimo jiné to štěstí být žákem jistého profesora Paula D. Scotta, který měl zajímavý mimoškolní projekt. Pro jednu důležitou nevládní organizaci navrhoval index, kterým by šlo srovnat blahobyt (a demokracii) v jednotlivých státech Jihovýchodní Asie. Mluvíme o části světa, ve které leží zároveň Japonsko i Barma. Srovnávat například podle parity kupní síly je tam možná ještě větší nesmysl než kdekoliv jinde.

Jenže přesně tak se to obyčejně dělá. Srovnáváme blahobyt podle HDP na hlavu, nebo třeba podle Big Mac Indexu, a vycházejí nám z toho pak nesmysly typu:

  1. Lidem v Barmě se žije 26x hůř než obyvatelům Japonska.
  2. Každý, kdo si v Evropě stěžuje na nedostatek peněz, by měl ztichnout, protože se pořád má násobně lépe než lidé v Africe.

Jeden koncept, se kterým mě Dr Scott seznámil, a který mi obzvláště utkvěl v paměti, nespočívá ve srovnávání peněz, ale času. Jak dlouho člověku trvá, než si může koupit věc, po které bytostně touží? Je to extrémně jednoduchá otázka, a přitom o úrovni blahobytu hodně vypovídá.

Lidé nepociťují pocit štěstí z toho, že si mohou pořídit 2x víc Big Maců než obyvatelé Zimbabwe. Prožívají blahobyt v rámci kontextu, ve kterém žijí. Peníze jsou pouze prostředek. Člověk je používá k uspokojování základních potřeb (tedy těch, které v daném kontextu považuje za základní) a k plnění svých snů a cílů.

Sny a cíle jsou opět závislé na kontextu:

  1. Pro úspěšného majitele firmy může být snem pořídit si vlastní jachtu (cca 30 mil. Kč).
  2. Pro bohatého Čecha to může být Audi TT (1 mil. Kč).
  3. Pro Čecha s průměrným příjmem to může být Škoda Octavia (400 tis. Kč).
  4. Pro průměrného Inda to může být Tata Indica (140 tis. Kč).
  5. A tak dále.

[Foto: flickr uživatelé abaconda a MikeSense80.]

Pozn: Všechny tři příklady "snů" jsem si vycucal z prstu. Po čem ve skutečnosti různé skupiny lidí bytostně touží, to bychom se dozvěděli pouze dobře nadefinovaným průzkumem.

Přestože je možné, aby například Ind s průměrným příjmem bytostně toužil po jachtě, ve skutečnosti se to děje zřídka. Lidé žijí ve svých ohrádkách. Například pro mě je představa vlastní jachty příjemná, ale rozhodně neztrácím spaní nad tím, že se mi pravděpodobně nikdy nevyplní. Zato pokud bych se stále plácal se svojí starou a pomalou Nokií N73 v době, kdy všichni kolem mají Galaxy Nexus, asi by mě to štvalo o poznání víc. Jiný příklad: "Průměrný Čech" asi mávne rukou nad tím, že si Lakšmí Mittal koupil viktoriánské sídlo za 128 mil. dolarů, ale OMG! soused má LCD televizi a my furt čumíme do té staré Tesly!?

A teď: Jak dlouho musel Lakšmí Mittal vydělávat na své viktoriánské sídlo? Méně než měsíc. Tento fakt bych rád ilustroval následující fotkou:

Jak dlouho musí bohatý Čech šetřit na Audi TT? Pod tři roky.

Jak dlouho si musí průměrný Čech šetřit na novou Škodu Octavia? Něco kolem pěti let.

Jak dlouho musí průměrný Ind šetřit na Tata Indica? Asi 6 let.

Takže:

  1. Ano, průměrnému obyvateli ČR se žije mnohem lépe než průměrnému Indovi. (Jeho životní standard je mnohem výš. Například má denně přístup ke koupelně a toaletnímu papíru.)
  2. Ale: svoji životní situaci pociťuje pouze o něco lépe, než průměrný Ind, protože na svůj vysněný mamon čeká skoro stejně dlouho.
  3. Lze si lehce představit situaci, kdy lidé s menšími příjmy mají větší pocit blahobytu: prostě jejich toužebným přáním je vlastnit například kozu, a na tu si našetří za rok.

Pozn: Předchozí čísla vychází z velmi hrubých výpočtů na koleně, a jsou zde jen pro ilustraci.

Mám za to, že takovéto srovnání dává větší smysl a lépe vystihuje rozpoložení lidí s různými příjmy a v různých zemích. V podstatě jde o měření rozdílu mezi očekáváním (sen) a realitou (příjem). Lidé, kteří žijí v kontextu, kde je menší rozdíl mezi snem a (jejich) realitou, bývají šťastnější. Roste-li vám příjem stejně rychle jako očekávání o životě, šťastnější nebudete. (Což se děje i v makro rovině. Např. v USA od 2. světové války pocit štěstí přes masivní ekonomický růst v 20. století klesal. Ale to je samozřejmě složitější, viz případně Myersův Pursuit of Happiness.) A protože očekávání, tj. kontext, je dán ostatními lidmi, velmi záleží na tom, v jak "rovném" státu žijete, a na jaké úrovni. Průměrný Japonec je spokojenější než průměrný Američan, protože jeho příjem je srovnatelný s nadprůměrem (zatímco to se v USA rozhodně říct nedá, viz). O tom zase velmi dobře píše Richard Wilkinson v knize The Spirit Level.

Pozn: Mluvení o rovnosti zavání komunismem a já bych rád předešel tomu, aby si někdo myslel, že to tak bylo myšleno. Vřele doporučuji pustit si alespoň TED video Richarda Wilkinsona na téma "rovnosti" – sám to tak dobře nevysvětlím. V jeho podání rozhodně nejde o socializmus, zestátňování, totalitu, ani nic podobného. Viz příklad s Japonskem.

Zde je tedy rada pro kohokoliv, kdo dočetl až sem: snažte se uměle snižovat svá vlastní očekávání a (materiální) sny. Lidský mozek je totiž velmi dobrý v přizpůsobení se kontextu, a rychle si umí vybudovat pocit, že chtít nějakou věc je naprosto normální. Pokud uspokojíte jeden materiální sen, vytvoří se okamžitě nový a ambicióznější, zatímco uspokojený sen se stane požadavkem.

Začněte létat v business třídě, a za chvíli:

  1. si nebudete umět představit, že byste letěli v economy,
  2. začnete pokukovat po první třídě.

Začněte cestovat na all-inclusive dovolené do Egypta, a za chvíli:

  1. už nebudete chtít nikam jet jako baťůžkáři ("jsem na to moc starý!"),
  2. začnete pokukovat po Dominikánské republice.

To samé platí o dopravních prostředcích, o elektronice, o restauracích, o oblečení, o čemkoliv.

Je stokrát lepší si luxus vědomě odepřít (i když to trochu bolí), a o to větší mít radost, když si jej výjimečně dopřejete, než utrácet spoustu peněz a energie ve snaze "dohonit" vlastní mamon.

Pokud vám toto dává smysl, myslím, že jste připraveni na článek "If money doesn't make you happy, then you probably aren't spending it right" [PDF] z Journal of Consumer Psychology. Shrnuto v abstraktu takto:

The relationship between money and happiness is surprisingly weak, which may stem in part from the way people spend it. Drawing on empirical research, we propose eight principles designed to help consumers get more happiness for their money. Specifically, we suggest that consumers should (1) buy more experiences and fewer material goods; (2) use their money to benefit others rather than themselves; (3) buy many small pleasures rather than fewer large ones; (4) eschew extended warranties and other forms of overpriced insurance; (5) delay consumption; (6) consider how peripheral features of their purchases may affect their day-to-day lives; (7) beware of comparison shopping; and (8) pay close attention to the happiness of others.

9 komentářů:

Vladimir Prochazka řekl(a)...

Hmm ... zajímavé. S indexy a s porovnáváním je to jako s pravdou nebo spravedlností. Aby to bylo kompletní a vypovídající, je třeba to uvést v kontextu času a osoby.
Např. zvýšení DPH u dětských plenek je z pohledu novopečené svobodné matky velice nespravedlivé, zato ministru financí se to bude zdát celkem fér. A maminku dospívajících dětí, to zřejmě nebude zajímat vůbec :-)

Jan Kafka řekl(a)...

Trochu se bojím, kdo to vlastně chce vědět... Proč je potřeba srovnávat Barmu s Japonskem... Ale i tak: je jisté, že tužby jsou člověk od člověka různé a záleží velmi na tom, jak skromný je. Spíše se však potřebujeme odklonit od spotřeby a zbytečné nadspotřeby. Dovolenou je třeba trávit za humny, proč létat přes půl planety?

Nishkam Janusevskij řekl(a)...

Určitě je to lepší než ty BigMacy, ale stále ovlivněné spotřební psychologii. Zrovna v Indii, pocity štěstí lidé zažívají často z úplně jiného důvodu, než nákup čehokoliv.

keff řekl(a)...

... a o společnosti, která odstranila ten nepříjemný rozdíl mezi očekáváním a realitou na nulu z obou stran (sociálním inženýrstvím a blahobytem masové produkce) pojednává jedna ze 3 základních antiutopií: http://www.amazon.com/Brave-New-World-Aldous-Huxley/dp/0060929871 #dobrepripomenout

(ty další dva směry jsou imo 1984 a http://www.amazon.com/The-Space-Merchants-Frederik-Pohl/dp/0312749511 - a budoucnost vidím jako mix Huxleyho a Pohla)

To jen že než se rozhodneme prohlásit nějaký údaj za ultimátní metriku smyslu života, tak je dobré se zamyslet jak bude svět vypadat až jí všichni dosáhneme.

Vojtěch Semecký řekl(a)...

> Dovolenou je třeba trávit za humny, proč létat přes půl planety?

Třeba kvůli poznání? Ale důležité je vědět, že pomocí "all inclusive" zájezdů žádného poznání nedosáhnete. Takže cestovat přes půl planety ano, ale na vlastní pěst.

Antonín Bouda řekl(a)...

Velice zajímavé a poučné, dospět k tomuto ideálu vlastní pílí (či spíše inteligencí) - totiž že nemá smysl ničit si život zbytečnou touhou po nesmyslech, bez kterých se dá žít docela dobře, chce ale čas a mnozí ten čas nedostanou: uštvou se totiž v té zbytečné honičce.

Rasto Kulich řekl(a)...

Velmi pekny clanok! Skvely je aj Dan Gilbert: The surprising science of happiness:
http://www.ted.com/talks/lang/eng/dan_gilbert_asks_why_are_we_happy.html

Bietka řekl(a)...

tohle by se mělo učit na základkách...

Ijacek Oslik řekl(a)...

moc pěkný článek na který jsem vlastně narazil omilem :-) cesty google jsou někdy nevyspitatelné díky.

Okomentovat