Toto píši z hotelového pokoje v San Franciscu, v neděli 8. května ráno pacifického času. Je to jeden z těch článků, které slouží spíš jako externí paměť autora-zapomětlivce než jako cokoliv jiného.
Z Paříže do San Francisca je to kolem 9000 km a asi 12 hodin letu, ale protože letíte se sluncem, hodinky se vám posunou jen asi o 2 hodiny. Minulý let s takovou vzdáleností (LA-Praha) měl na můj organismus dost drastické následky, tak jsem se tentokrát chtěl pojistit. V návodech proti jetlagu vždy píší, že si člověk hned po vzletu má nařídit čas destinace a od té chvíle se chovat, jako by byl tam. V mém případě: v 7 ráno v Praze si nařídit 10 hodin večer, po přesednutí v Paříži zalehnout a spát. Ale jak se prý říká mezi boxery: “Každý má plán, dokud nedostane první ránu přes držku”. V mém případě: prostě nešlo usnout, a to jsem měl takový ten nafukovací polštář kolem krku a clonu na oči.
Další obrana proti jetlagu: vypít v letadle ~1 litr vody na hodinu letu. Fakt, že hodně chodíte na záchod se zároveň postará o to, že vám nezdřevění celé tělo. Koupil jsem si tedy 1.5l vody na letišti a plánoval jsem si často říkat o čaj apod. Realita: seděl jsem v prostřední řadě mezi dvěma pány, z nichž ten bližší vypadal, že jestli ho budu moc otravovat, vyhodí celé letadlo do povětří (seděl celou dobu v dlouhém černém plášti), a druhý sice neseděl v dlouhém černém plášti, ale také se na mě netvářil moc nadšeně. Jo, a oba skoro celý let spokojeně spali. Strašně nerad někomu působím nepohodlí, takže jsem vypil akorát těch 1.5 litru a dvakrát za let jsem si odskočil, pokaždé přes jiného pána. :)
Po příletu do San Francisca se zjistilo, že moje check-in zavazadlo zůstalo v Praze (problém s pojízdným pásem, který se nějakým záhadným způsobem dotkl pouze mého zavazadla). Přiletí až dnes (v neděli) odpoledne. To znamená, že mám s sebou jen příruční batoh. Žádné náhradní oblečení, a to jdu dnes odpoledne na BarCamp a na večeři s lidmi z GTUGů. Naštěstí se mnou letěl Pavel Kasík, který se zmínil o tom, že aerolinky musí poskytnout peníze na oblečení v případě, kdy člověk někam dolítne a nemá co na sebe. Forwardnul jsem tu informaci paní za přepážkou. (Abych byl fér, paní z Air France byla příjemná a pravděpodobně by se k tématu dostala i bez mého všetečného dotazu.) Zjistilo se, že člověk má v takové situaci právo na utracení až €100 za oblečení — a částka mu bude proplacena. Navíc mi paní podala tyhle epesní mikro-hřebeny a mikro-kartáčky, mikro-deodoranty a mikro-krémy na obličej. Velká paráda.
Po příjezdu BARTem do centra San Francisca (Market & Powell) jsem s povděkem zjistil, že město je stále stejně živé a šílené, jako když jsem jej v lednu opustil (moje první výprava do US). Prošel jsem kolem slavného člověka s cedulí “Jesus Christ Loves You” a několika hiphoperů s boomboxy, a ubytoval jsem se v hotelu Triton. Zkuste si představit veskrze hippie hotel — s barevnými chodbami, gay recepčním a escherovský schodištěm — vaše představa žije, hned vedle slavné brány do Chinatownu.
Odpoledne jsem na doporučení gay recepčního zašel nakoupit bundu, triko a košili do místního H&M. Tohle je výsledek (nemyslím ten zamračený ksicht, ale to, co mám na sobě). Pak jsem se najedl výborného japonského menu (za velmi příznivou cenu) v nenápadném čínském bistru v Chinatownu. Byl jsem tam už v lednu, takže jsem šel na jisto.
Po návratu na pokoj jsem chtěl ještě pracovat, ale po chvíli jsem to vzdal a lehl. Šel jsem spát někdy kolem osmé, 24,5 hodiny ranním stávání v Praze. Vstal jsem v 5 ráno — a tento text je způsob, jak jsem se vypořádal s časem, kdy je venku zima a všude je zavřeno. Teď už ale hurá do ulic!
Pokračování (možná) příště.
