Life in a Day (2011)

Musím se k něčemu přiznat: když jsem poprvé slyšel o tom, že Ridley Scott vezme videa natočená v jeden den uživateli YouTube a pokusí se je sestříhat do celovečerního filmu, říkal jsem si: “Narazíš, panáčku.”

Měl jsem k tomu dobrý důvod. Asi rok před tím jsem dopsal svoji diplomovou práci na téma uživatelských videí na YouTube. Kvůli ní jsem shlédl dohromady asi třicet hodin naprosto náhodných videí. Typické video vypadalo nějak takhle. Našly se i perly, to ano, ale paměť rok po té si vybavila jen to nejhorší. Říkal jsem si: chudák Ridley, do čeho se to uvázal? Z toho nemůže vzejít nic lepšího, než hodinu dlouhá eskapáda držkopádů.

Strašně jsem se mýlil.

Dnes jsem měl možnost celý film vidět v rámci googlí předpremiéry. Asi po pěti minutách jsem pochopil, že tohle vážně nebude “Top 150 nejvtipnějších videí”. Film má spád, je vtipný, barvitý, ale přitom se nebojí opravdu vážných témat. Koukal jsem s bradou dole, co všechno na sebe uživatelé prozradili, a jak originálně to mnozí z nich podali.

Film má dvě polohy.

• Jedna je atmosférická: navozuje většinou téma následující části. Tady vynikne hudba a zajímavá kinematografie, rychlý střih, apod.
• Druhá poloha je poskládaná z minidokumentů, často postavených proti sobě. Ridley Scott cíleně vybral zpovědi, které ukazují nějaký konflikt, slabinu nebo ironii. Nečekejte cool záběry skejťáků. Připravte se na opravdu hutné příběhy.

Co je na Life in a Day nové je ta autenticita. Člověk si už tak nějak zvykl na drsně neuhlazené dokumenty, ale tohle je úplně jiná káva. Ti lidi se točili sami a aktivně svůj příspěvek přihlásili. Člověk se necítí jako voyeur. A dostává trochu víru v normální lidi.

Další věc, co mě dostala: kolik se toho v náhodně vybraný den, 24. července 2010, stalo. Přinejmenším jednu událost zachycenou v Life in a Day jsem si pamatoval ze zpráv. A asi by mě nemělo překvapovat, že se za jeden den stihly svatby, zlomená srdce, prozření, úmrtí, krádeže… V jedné části filmu si dokonce Scott mohl dovolit být mírně psychedelický.

Obsah je tedy super. Co forma? Toho jsem se taky trochu bál, protože uživatelé-amatéři svůj filmový styl většinou neřeší. Jenže ouha, někteří řeší. A Ridley Scott měl možnost vybírat z 80.000 videí. Film je tak plný překvapivě dobré kinematografie.

Suma sumárum: Life in a Day se mi hrozně moc líbil. Není to nejlepší film všech dob, ale jestli máte rádi mírně festivalové filmy, můžu vřele doporučit.

Life in a Day si můžete právě v těchto chvílích streamovat z YouTube [UPDATE: pozdě]. Pak bude ke shlédnutí na festivalu Sundance. A pak nevím, ale určitě tak či onak dorazí i do ČR.

PS: Do filmu se dostalo i jedno české a jedno (autorsky) slovenské video. Prozradím jen kódová označení, až uvidíte, pochopíte. České: žirafa. Slovenský filmař: cyklista z Koreje.

Proč to proboha nespraví?

Je toho plný Facebook a Twitter a web vůbec: nechápavé pozastavování se nad tím, proč proboha tak velká firma, jako je {Vodafone, Google, Alza, Twitter, Seznam, …}, neudělá něco s XYZ. Vždyť je přece každému jasné, co je třeba udělat. Na co mají ty firmy X zaměstnanců? Spravit to je přece pro dobrého {programátora, designera, překladatele, …} záležitost jednoho dne, nebo není?

Není.

Například: Něco jiného je spravit PHP web, který si programuju sám, a který má maximálně desetitisíce řádků kódu běžících na jednom serveru, a něco úplně, úplně jiného je opravit byť maličkost v tisícihlavém monstru programovaném stovkami lidí, běžícím na dynamickém počtu serverů a obsluhujícím v náporech {desetitisíce, statisíce, miliony} simultánních požadavků. Tady je neúplný výčet důvodů, proč tomu tak je:

• Skoro každé takovéto monstrum nevyhnutelně spolupracuje s jedním nebo více zastaralých (=legacy) systémů.
  • Věděli jste, že některé německé bankovní systémy pořád ještě běží na COBOLu? Ano, na tom COBOLu.
  • Přepsat vše od nuly by bylo určitě krásné, ale… v legacy systémech bývají desetitisíce člověko-dní práce. Přepisování od nuly většinou znamená: návrat starých bugů, zastavení vývoje nových věcí, a nakonec vyprodukování stejně hnusného kódu, se kterým se začalo.
• Práce ve velkých týmech je jiná.
  • Už není možné, aby každý věděl všechno o všem.
  • Je nutné co nejvíc vyloučit, aby se do produkční verze dostala chybka jednoho programátora. Velkou část práce zabírají věci, které v malém týmu tolik neřešíte, jako code reviews nebo psaní neprůstřelných unit testů. To znamená: vše je (mnohem) pomalejší.
• Distribuované systémy jsou větší bolest, než si většina lidí uvědomuje.
  • Spusta věcí vypadá na papíře lehce, ale v reálu je to mnohem těžší. Jestli v centralizovaném systému rozšíření funkcionality o 10% zabere týmu x hodin práce, v distribuovaném systému to může být v klidu 10x.

Příklad z jiného soudku je článek A Localization Horror Story: It Could Happen To You. Sean M. Burke a Jordan Lachler v něm popisují, na jaké složitosti můžete narazit u něčeho "tak jednoduchého", jako je lokalizace dvou výstupů z programu...

He elaborates: In "I scanned %g directories", you'd expect "directories" to be in the accusative case (since it is the direct object in the sentence) and the plural number, except where $directory_count is 1, then you'd expect the singular, of course. Just like Latin or German. But! Where $directory_count % 10 is 1 ("%" for modulo, remember), assuming $directory count is an integer, and except where $directory_count % 100 is 11, "directories" is forced to become grammatically singular, which means it gets the ending for the accusative singular... You begin to visualize the code it'd take to test for the problem so far, and still work for Chinese and Arabic and Italian, and how many gettext items that'd take, but he keeps going... But where $directory_count % 10 is 2, 3, or 4 (except where $directory_count % 100 is 12, 13, or 14), the word for "directories" is forced to be genitive singular -- which means another ending... The room begins to spin around you, slowly at first... But with all other integer values, since "directory" is an inanimate noun, when preceded by a number and in the nominative or accusative cases (as it is here, just your luck!), it does stay plural, but it is forced into the genitive case -- yet another ending... And you never hear him get to the part about how you're going to run into similar (but maybe subtly different) problems with other Slavic languages like Polish, because the floor comes up to meet you, and you fade into unconsciousness.

Abychom si rozumněli:

• Neříkám, že to “pozastavování se” občas sám nedělám. Naopak. Ve skutečnosti jsem se právě nedávno chytil za nos — a výsledkem je tento blogpost.
• Myslím, že je dobře, že si takových věcí všímáme a že na ně aktivně upozorňujeme.
• Tohle nepíšu kvůli Googlu, byť jsem ho do toho výčtu nahoře raději zahrnul. První impuls k napsání tohoto článku vzešel z komunikace s úplně jinou firmou.

Až příště někomu spadne eshop nebo zákaznický systém, budu se snažit mít tohle všechno na paměti. Ale stejně se mi to asi nepodaří a brzy budu zase hlasitě vykřikovat: “Proč to proboha nespraví? This is broken!”

Potřebuje svět další osobní blog?

Odpověď je – překvapivě – ano.

Vždycky jsem si myslel, že nikdy nebudu provozovat “netématický” blog. Můj první blog byl o životě v Japonsku, druhý o internetovém marketingu, oba měly nenulovou návštěvnost, ale dnes jsou mrtvé/archivní. Dnes vedu oficiální blog českého Googlu, jedno “centrum absurdního humoru” a svůj hudební blog. Do pár dalších mám možnost přispívat.

Proto: když mě nedávno napadlo, že vlastně potřebuji další blog, švihl jsem se sešitem přes ksicht a zakázal si na to myslet. Na co další kout webu, který dřív nebo později odumře? A pak mě došly tři věci.

Odumření blogu ≠ fail

Naprostá většina blogů žije maximálně rok dva, a pak buď úplně skončí, nebo je udržována jenom pro formu. A má to tak být. Založení blogu je tak jednoduché, že není důvod, proč by měl být uměle udržován při životě. Blogy jsou konzerva doby. Nejsou to dlouho plánované, longitudiální studie. Jsou to ošumtělé osobní zápisníky.

Nemít “netématický” web může být frustrující

Ne všechny mé postřehy a názory se dají narvat do škatulek a) Google, b) absurdní humor, c) hudba. Navíc: nebudu na oficiální googlí blog psát cokoliv, co mě zrovna kolem Googlu napadne, vypadalo by to hned jako oficiální stanovisko.

Twitter a Facebook mi nestačí

• Facebook považuji za privátní záležitost. Než si na Facebook kohokoliv přidám, zkusím si představit, jak by mi bylo, kdybych věděl, že si dotyčný prohlíží mé fotky z nějaké bujaré veselice. (Už teď jsem na hraně toho, co dokážu ustát.)
  • Facebook je pro mě čím dál specifičtější nástroj na “zůstávání v kontaktu”. Už jej zdaleka tolik nepoužívám pro sdílení nebo komunikaci.
• Twitter má svých 140 znaků a nic víc. Nemyslím si, že by se měl člověk spokojit s tímhle limitem pro veškerou komunikaci. Twitter je skvělý pro odkazy, aforismy a jednostranné názory. Grafoman jako já ale potřebuje trochu víc prostoru.
  • Vím o službách, jako je TwitLonger. Myslím, že tyhle služby vycházejí z nepochopení funkce twitteru (a taky ze zoufalosti ukacaných lidí, jako jsem já).

Takže je jasné, že potřebuji něco delšího a veřejnějšího. Proč ale “zastaralý” blogger? Proč ne tumblr? Nebo posterous? Obě služby jsou teď extrémně populární a jsou synonymem “mikroblogování”.

Mikroblogování není nic jiného než (big surprise!) osekané blogování. Kdybych měl blog a chtěl přejít na mikroblog, stačí mi zvolit minimalistický design a smazat nepotřebné widgety. Nepotřebuji zakládat další účet na platformě, která mi umožní dělat míň. Přesto: tohle je nový blog, tudíž by mě založení účtu tolik nevadilo. Takže jsem kolem tumblru i posterous chvilku kroužil.

Blogger nakonec zvítězil ze dvou důvodů:

• Blogger je násobně spolehlivější než tumblr i posterous. A to musí denně čelit mnohem většímu balastu, v mnohem větší škále.
• Zjistil jsem, že Blogger jde modifikovat pomocí XML šablony. Ideální příležitost si trochu pohrát s HTML a CSS! (Výsledek vidíte tady všude kolem.)

Takže tady to máte: blog Runtime.cz. Muselo to přijít.