6. března 2015 ↴

Ušetřete si až 100% práce na projektu tímto jednoduchým trikem

Nedělejte ho.

Přestože všichni známe a racionálně chápeme radu „dvakrát měř, jednou řež“ (v startupové buzzword hantýrce „build the right thing“), když na to přijde, a naskytne se nějaký zajímavý nápad nebo projekt, skoro nikdo to nedělá. V mnoha případech je to naprosto v pořádku, protože každý takový projekt je cestou k sebezdokonalování a k získání zkušeností, bla bla bla. Ale pak přijdou ty chvíle, kdy chceme fakt opravdu vážně něco začít a pak dokončit a třeba na tom i nedejbože začít vydělávat peníze.

Teorie praví, že bychom se v takové chvíli měli na chvíli pozastavit a zodpovědět si přinejmenším jednu zásadní otázku:

Bude to, co chci právě vyrobit, někdo chtít?

(V pokročilé verzi se můžeme ptát, zda za to také bude chtít zaplatit. Následují další otázky jako: „Jak to má vypadat?“, „Jak se o tom lidi dozví?“ nebo „Mají ti lidé, co to budou chtít, spíš penis nebo spíš vagínu?“ (tzv. demografie) — ale to teď nechme stranou.)

Bohužel, v praxi to jde v naprosté většině případů (!) jedním ze dvou směrů:

  • Dotyčný se pustí střemhlav do budování něčeho, co si vysnil. Projekt narazí na nezájem cílového publika (nebo se k němu vůbec nedostane) a postupně vyhnije.
  • Dotyčný je zmítán pochybnostmi, zda je ten nápad dobrý nebo není, ale nikdy se nedokope k tomu, aby si v tom udělal jasno, takže nakonec projekt skončí v šuplíku.

Konkrétních příkladů mám opravdu hodně, a to jak sám od sebe, tak od lidí kolem sebe, nebo z různých veřejných zdrojů. Pravděpodobně je máte i vy — stačí se upřímně zamyslet. (Nedokončené projekty jsou z principu méně vidět než ty dokončené, ale je jich mnohem, mnohem víc.)

Takže proč lidi víc „neměří před řežbou“?

Myslím, že je prostě mnohem zábavnější něčo začít řezat (vytvářet), než měřit (zkoumat). (A samozřejmě úplně nejzábavnější je snít o tom, že něco udělám, a jak by to bylo skvělé — ale to teď také nechme stranou.)

Měření je nuda. Měření se zdá velmi neproduktivní. Po osmi hodinách měření jste často tam, kde jste začali.

Měření bolí. Například při výzkumu trhu člověk musí hledat a prohrabávat spoustu dat, musí se těžce a hluboce zamýšlet, srovnávat, analyzovat. Mnohem jednodušší než analytické myšlení je myšlení intuitivní:

Mám problém, který by se dal vyřešit tímhle. Ten problém určitě není ojedinělý. Jiní lidé se s ním také potýkají a budou tedy to, co dělám, chtít. Nějak se to k nim už dostane, a pak si to mezi sebou řeknou.

S intuicí máte za deset vteřin hotovo a můžete jít řezat. (Při pohledu na citát výše asi vidíte všechny ty falešné předpoklady a logické zkratky, ale v reálu, bez toho aby vám to někdo takhle vypsal, se nad tím ani nepozastavíte.)

Měření je drahé na čas i na peníze. S tím se moc dělat nedá, ale na druhou stranu to není tak špatné, jak si mnozí myslí. Nemusíte hned za GfK nebo IPSOS a utrácet statisíce. Místo toho lze udělat kombinaci následujícího (za předpokladu, že to děláte chytře):

  1. Použít veřejné zdroje informací.
  2. Zapříst konverzaci s potenciálními zájemci.
  3. Využít nástroje jako Google Consumer Surveys, SurveyMonkey nebo Paco.
  4. Udělat mikrostránku á la LaunchRock a vytvořit miniaturní AdWords nebo Sklik kampaň.

Konkrétně: řekněme, že máte nápad na webovou aplikaci, která lidem v ČR pomůže vybrat ojeté auto. Co uděláte před tím, než začnete cokoliv vytvářet?

  1. Zjistíte si, kolik se zde zhruba prodá ojetých aut ročně. Ke kolika z nich se reálně dostanete? Kolik vyhledávání měsíčně by mohlo vést potencionální zájemce k vaší aplikaci? Kolika z nich budete schopní pomoci?
  2. Stanete se aktivní součástí internetových fór jako auto.cz. Mluvíte o ojetinách s kdekým: ve frontě v sámošce, v taxíku, u piva. Důkladně zkontrolujete, zda už něco jako vaše vysněná aplikace neexistuje nebo neexistuje-li lepší a jednodušší alternativa typu tužka a papír nebo telefonát známému.
  3. Consumer Surveys, SurveyMonkey ani Paco bohužel nejsou v češtině, takže pokud míříte jen na Čechy, máte smůlu (pokud tedy nezapomínám na nějakou místní alternativu). Máte-li ale exportní ambice, můžete začít rovnou od nich, a udělat si rychlý a relativně levný výzkum na americkém nebo třeba německém spotřebiteli.
  4. LaunchRock nepodporuje češtinu, ale vytvoříte si vlastní, velmi primitivní „fake door“ stránku s jednoduchým formulářem. Uděláte PPC kampaň na klíčová slova kolem ojetých aut, a budete měřit, kolik lidí si klikne na vaši nabídku a kolik z nich bude natolik vážných zájemců, že se prokliknou i dál.

To vše by mělo vést k zodpovězení jednoduché otázky: Má vůbec cenu tu aplikaci dělat? (Spoiler alert: pravděpodobně ne­má.)

Toto samozřejmě není vyčerpávající (ani nikterak vydařený) seznam. I tak je to — aspoň podle mých zkušeností — víc, než jak začíná většina projektů ve firmách nebo technologických startupů.

Ale Henry Ford přece o výzkumu trhu říkal: „Kdybych se zeptal lidí, co chtějí, řekli by si o rychlejšího ko­ně!“

Proto se taky neptejte lidí, co chtějí, abyste vyrobili! To je pravděpodobně ta nejhorší výzkumná otázka, se kterou můžete přijít.

Ptejte se místo toho, co dělají, jak často to dělají, a kde při tom naráží na problémy. Ještě lépe: sledujte je při každodenním (relevantním) počínání. Ale nechtějte, aby vám lidé vymysleli sami od sebe produkt.

Ale Steve Jobs říkal, že výzkum trhu je zbytečný a že Apple jej nedělá!

Ne tak docela. Když Steve Jobs začínal, v podstatě znal osobně všechny svoje potenciální zákazníky (trh s osobními počítači byl miniaturní) a pravidelně se s nimi stýkal. O tak komplexním a kvalitním výzkumu trhu si může většina firem jen zdát.

Dnes (díky právní bitvě Applu se Samsungem) víme, že Apple dělal a dělá výzkum trhu, a to rozhodně ne v malé míře.

Není lepší udělat prototyp?

Není. Prototyp je dobrý na to, abyste zjistili, jak má něco fungovat, ne jestli to má vůbec existovat. Když například dáte někomu do ruky prototyp aplikace a zeptáte se ho, jestli by si tu aplikaci koupil, řekne často ano, přestože by si ji v reálu nenainstaloval ani zadarmo, natož aby za ni dával peníze. Ne, že by vám v tu chvíli přímo lhal — když se jej ptáte, pravděpodobně si opravdu myslí, že by si ji koupil.

Navíc, když začnete dělat funkční prototyp, narážíte na to, že není nic trvalejšího než provizorní řešení. Pokud začnete dělat jednoduchý web jako prototyp, a ten prototyp bude náhodou úspešný, na 99% zůstanete u všech architekturálních rozhnodnutí, které původně měly platit pouze „na test“ (PHP, MySQL, FTP). Architektura, která je naprosto úžasná na prototypy, může být obrovskou překážkou, jakmile se z prototypu plynule stane produkt. (Poučení: když už děláte prototyp, dělejte mockup s minimem kódu nebo třeba na papíře. Ale stále platí: dělejte to pro validaci UX, ne pro validaci myšlenky.)

A co technologické demo?

Pokud není jisté, že to, co chcete vytvořit, vůbec může existovat, pak dává technologické demo smysl. (Příklad.) Ale nepleťte si technologické demo s MVP ani s prototypem.

Nemůže „měření před řezáním“ zajít příliš daleko?

Samozřejmě. Zabřednutím do analýzy se lehce můžeme paralyzovat a nikdy se nedostat k samotnému „řezání“. Špatná nebo příliš pesimistická analýza může vést k tomu, že nevznikne projekt, který by měl šanci na úspěch.

Ale většina lidí má naprosto opačný problém.

Ať už mluvíme o startupu nebo třeba o novém projektu v zaměstnání, většina lidí má tendenci hrubě podceňovat prvotní validaci nápadu. Přitom výsledkem jsou obrovská kvanta práce a nadšení a finančních prostředků, která zahučí do věcí, které nakonec nikdo nechce.


Bonus výzkum: Má aplikace před uživateli zakrývat, že je vyrobena v ČR?

Článek výše jsem proložil (průběžnými) výsledky studie, kterou jsem včera pustil v rámci Google Consumer Surveys. Výsledky jsem zveřejnil a můžete si je tak interaktivně prohlížet.

S otázkami jsem si rozhodně mohl dát více práce, a zatím mám pouze zhruba polovinu respondentů, ale myslím, že i tak se ve výsledcích dají najít zajímavé informace (už teď vím, že některé mé známé překvapí). Následujícím závěrům bych již teď věřil:

  • Komunikovat potenciálním uživatelům v USA, že aplikace pochází z ČR, je (obecně řečeno) velmi špatný nápad. To platí především, pokud míříte na starší publikum než náctileté.
  • Rozhodně se velmi vyplatí jazyková korektura marketingových textů.
  • Při tvorbě demonstračního videa není kritické, aby přednášející neměl cizí přízvuk. Pokud tedy uvažujete o najmutí rodilého mluvčího pro vaše videa, pravděpodobně na tom můžete ušetřit.
    • Rodilý mluvčí určitě pomůže, ale jeho absencí se nestřelíte do nohy.
    • Na druhou stranu, v souvislosti s první odrážkou (ohledně původu aplikace) — pokud je z videa vidno, že aplikace pochází z nějaké neznámé "rozvojové" země, tak v tom potenciální uživatele přízvukem a špatnou mluvenou gramatikou pouze utvrdíme. Myslím, že nejlepší řešení je udělat video, které by klidně mohlo vzniknout někde v Bostonu (kvalita obrazu, neutrální pozadí), akorát řečník "náhodou" není rodilým Američanem.
    • (Otázka na "ruský" přízvuk směřuje ve skutečnosti k českému přízvuku, který většina Američanů od ruského nerozezná nebo jej přinejmenším háže do jednoho pytle, přičemž ruský přízvuk si dokáží okamžitě představit, zatímco český ne.)

Pokud kteroukoliv z otázek výše právě řešíte, vřele doporučuji udělat si vlastní výzkum a ptát se méně teoreticky. Mnohem důležitější jsou ale samozřejmě otázky, které vedou k poznání, zda spotřebitelé řeší problémy, které předpokládáte, jak často, co u toho zrovna dělají, atd.

9. prosince 2013 ↴

Chromecast a Comtrend Broadband Router

Pokud nemáte Chromecast nebo nemáte router Comtrend (např. od O2), nemusíte číst dál.

UPDATE: Existuje podezdření, že nastavení dole není řešením problému — že buď Chromecast začal fungovat náhodně zrovna ve chvíli, kdy jsem nastavení přepnul, nebo že v tom vězí ještě něco jiného. Článek opravím/doplním, jakmile si věc potvrdím.

Chromecast funguje tak, že se připojí na vaši domácí wifi a poslouchá příkazy od ostatních zařízení na stejné síti (většinou mobily a tablety, ale můžete na televizi vysílat i záložky z Chromu, například). Kvůli tomu potřebuje Chromecast relativně specifické nastavení vaší bezdrátové sítě. Naštěstí většinou funguje bez nutnosti dalšího nastavování, ale existují výjimky, kdy je potřeba sáhnout do nastavení.

Platí to i pro router, který je – pokud vím – standardní pro domácí VDSL internet od O2 (v tomto jsem úplný nováček, doteď jsem byl zákazníkem UPC). Jde o Comtrend VR-3026e v2 (v mém konkrétním případě). A protože Chromecast zatím nelze v ČR koupit, nenajdete o tomto routeru v oficiální dokumentaci zhola nic. Takže přichází na pomoc Filip Hráček, samozřejmě.

Chvíli jsem si musel hrál s nastaveními, aby se Chromecast připojil a fungoval, ale podle mého nejlepšího vědomí a svědomí je nakonec potřeba pouze jedna jediná změna z defaultního nastavení.

Instrukce: Nalogujte se do routeru (většinou http://10.0.0.138). Jděte do nastavení Wireless -- Basic. (Předpokládám, že wifi už máte nastavenu.) Zaškrtněte "Enable Wireless Multicast Forwarding (WMF)". Klikněte na Apply/Save. Hotovo.

Vřele doporučuji nastavit na vaší síti dobré heslo a pořádné zabezpečení (WPA2+AES, tj. ne TKIP). Samozřejmě nejen kvůli Chromecastu, ale u tohoto zařízení dávají otevřené a lehce dobytné wifi úplně nový prostor trollování. Ke Chromecastu se totiž může připojit a ovládat jej kdokoliv na stejné síti (super feature pro večírky geeků, btw). Takže náhodný kolemjdoucí, pokud se připojí na vaši síť, vám může začít na televizi pouštět svoji sbírku Death Vomit metalu a vy s tím nic nenaděláte. (Ok, dobře, můžete vypnout televizi nebo přepnout z HDMI někam jinam… nebo nastavit na wifi heslo.)

Jinak, recenze Chromecastu od člověka, který poslední dva roky žil na dietě Samsung "Smart"TV: JE TO PECKA! Konec recenze.

FAQ: Kdy bude Chromecast dostupný v ČR?
A: Bohužel opravdu nevím. Musel jsem požádat kamaráda, aby mi jeden zakoupený v US prodal. Jaké jsou v tomto plány kohokoliv nevím a kdybych věděl, stejně bych je nemohl prozradit.

20. září 2013 ↴

Konec dobrých časů

Úprava: Přidávám video ze své krátké prezentace na WebExpu 2013, kde mluvím o obsahu tohoto článku (v angličtině). Můžete si tak vybrat, jestli chcete video, text, nebo oboje.

Filip Hráček - Openning Keynote at WebExpoPrague 2013 Conference from webexpo on Vimeo.


Několikrát ročně sedím v místnosti se svými kolegy z různých zemí, a mám tak možnost si trochu udělat obrázek o vývojářských komunitách a o technologickém bzukotu po celém světě. Součástí popisu práce každého z nás je (snažit se) rozumět lokálnímu technologickému trhu a jeho vztahu s trhem globálním. Hned vedle mě sedávají lidé z USA, Německa a Izraele, ale i Indie, Číny nebo Brazílie.

Tahle sezení vždycky byla extrémně zajímavá a inspirativní, ale poslední dobou si z nich odnáším ještě něco navíc – úzkost.

Než to slovo odsoudíte jako příliš dramatické a/nebo bulvární, dočtěte prosím do konce. Tohle možná bude trochu delší článek (přes veškerá zjednoduššení, kterých se dopustím), ale budu se snažit, aby stál za to.

Image of a grumpy Czech person
Foto: OndraSoukup (CC licence)

Izrael a Indie

Podívejme se na dva státy zastupující z určitého pohledu dva protipóly – Izrael jako zástupce vyspělého, hi-tech “Západu”, a Indie jako zástupce rychle se rozvíjejícího, relativně low-tech “Východu”. V Izraeli žije 7 miliónů lidí, v Indii 1,2 miliardy lidí. Průměr HDP na hlavu (PPP) je v Izraeli zhruba 10x vyšší než v Indii. V technologickém světě, kde se pohybuji, je Izrael rozhodně větší hráč než Indie – i přes 170x menší populaci.[1]

Kdybyste měli umístit Českou republiku (potažmo Slovensko) na pomyslnou úsečku mezi Izrealem a Indií, ke které z těchto zemí byste ji dali blíž?

V naprosté většině os, které si můžeme pro takové cvičení vymyslet, je ČR/SR samozřejmě blíže Izraeli. Velikostí, počtem obyvatel, HDP na hlavu, úrovní vzdělávání, životním stylem, kulturou. Ne, že bychom o ČR/SR mohli jen tak od boku říct, že jsou to státy “podobné Izraeli”, ale rozhodně jsou více podobné Izraeli než Indii.

Ale přesto jsme v alespoň v jedné věci dost tragicky podobnější Indii než Izraeli – a to technologickou úrovní. Nemyslím technologickou úrovní produktů a služeb, které si kupujeme (většinou ze zahraničí) a konzumujeme, ale technologickou úrovní většiny naší vlastní produkce. (Co přesně tím myslím ještě rozeberu níže.)

V době, kdy se velká část veškerého ekonomického dění (produkce, transakce, spotřeba, ...) přesouvá do sféry softwaru[2], a tedy technologická úroveň je v podstatě nejsilnější měřítko ekonomického zdraví státu[3], je tohle docela závažná diagnóza. V podstatě to znamená, že ať děláme cokoliv v ostatních sférách a s ostatními problémy, které tu máme, nehneme se z místa. Sami se stavíme do funkce technologických lopat, a nejsme si toho vědomi, protože jsme před důsledky našeho vlastního počínání zatím stíněni.

Vlastní píseček

Následující platilo před pěti lety a platí z velké části i dnes, ale ne nutně bude platit za dalších pět let: český a slovenský trh je malý a relativně chráněný. Softwarová firma (ale například i samostatný webdesigner) prodávající řešení českému klientovi se příliš nemusí bát konkurence ze zbytku Evropské unie, natož třeba z Indie. Důvodů je několik: jazyková bariéra, “specifika” trhu, konzervativnost současné generace vedení v podnicích, cena (český vývojář je pořád ještě levnější než anglický), relativní kvalita.

Všechny tyhle důvody se pomalu rozpadají nebo přestávají existovat.

Pokud ty bariéry padnou pod určitou úroveň, začne najednou český/slovenský softwarový projekt soupeřit s indickým. Ne, nebude soupeřit s Izraelem, protože tamní technologická úroveň je někde úplně jinde než tady nebo v Indii – a stejně tam má málokdo zájem programovat PHP weby. Zato indická vývojářská firma je přesně na té správné technologické úrovni – a český trh je pro ni bohatý.

Ale nejde jen o Indii a levnější pracovní sílu. Jde taky o automatizaci. Když se budeme držet těch webů – pokud někdo dělá projekty na stejné úrovni, jako 99% českých studií, musí počítat s tím, že ho zanedlouho nahradí automat. Nezapomeňme, že tomu není tak dávno, co si lidé relativně draze platili statické webovky u profesionálů. Tenhle segment už je v podstatě zcela nahrazen “automaty” (Webnode, Google Sites, Facebook Pages, …). Pokud myslíte, že eshop nebo informační systém nebo webovou “databázi věcí” nelze dodat bez zásahu programátora, asi jste ještě neviděli například toto video[4], nebo nemáte dostatečnou fantazii.

 

Srovnání podle technologií

Vraťme se tedy k tomu, co myslím “technologickou úrovní naší softwarové produkce”. (Na chvíli teď vlétnu naplno do sféry startupů, ale jen proto, že na těch se mi to lépe vysvětluje.)

Do následující tabulky jsem náhodně zpřeházel úspěšné české technologické firmy (5ks) a ty nejúspěšnější zahraniční technologické firmy (také 5ks, vzniklé za posledních 5 let). Ke každé z nich jsem připojil nejobecnější možný popis jejich technologického řešení.[5]

Klik pro větší. Slovem "databáze" nemyslím databázi typu např. SQL, ale databázi jako například katalog. Názvy českých startupů jsem začernil, aby to nikdo nebral zbytečně osobně. Ale opravdu to byl náhodný výběr, a opravdu jsem se nemusel nijak snažit, aby to vyšlo takto jednostranně.

Kdybychom k tomu přidali programovací jazyky, na kterých běží jejich servery, bude pak tabulka vypadat takto.

Hmm....

“Ale na technologii přece nezáleží! Hlavní je řešit existující problém!” — kecy. Ano, je potřeba řešit existující problém, ale pokud k tomu zvolíte architekturu, která napadne průměrného “foundera” jako první (á la: “pojďme udělat webový katalog!”), můžete si být jistí, že v dané vertikále nejste (nebo dlouho nebudete) sami. Opravdu zajímavé technologické projekty vznikají ve chvíli, kdy máte a) vhled do problému, a zároveň b) vhled do technologie, kterou ten problém budete řešit.

Google by bez technologického vhledu neexistoval.[6] Uber by byl jen další taxi aplikací v řadě. SoundCloud by byl jen další sociální sítí pro muzikanty.

Stejně tak by bez technologického vhledu neexistovalo AVG nebo Avast nebo ESET. Respektive by ty firmy možná existovaly, ale na lokální úrovni, jako výrobci podřadných antivirů. Místo toho jsou v globálním TOP 10 jak z hlediska kvality, tak z hlediska počtu uživatelů.

“Don’t work harder, work smarter”

Tohle není další článek o tom, že ve střední Evropě máme malé ambice a málo pracujeme. Pokud začnete něco řešit dostatečně pokročilými technologiemi, obvykle pak nemusíte vkládat tolik energie do toho ostatního.

Příklady jsou výše, ale jeden z nich zkusím vysvětlit podrobněji. Hodně amerických společností a startupů se snaží “vyřešit taxislužbu”, některé do toho investují obrovské prostředky a přicházejí do hry s důležitými kontakty, a všichni makají na 100% – ale nikdo se v současnosti nevyrovná Uberu. Ten nejenže začal brzy, už v roce 2010 (což je samo o sobě technologický vhled), ale možná ještě důležitější je, že používá pokročilé prediktivní algoritmy, které mu umožňují poslat auto do vaší blízkosti ještě dřív, než vůbec víte, že chcete taxi. Tím pádem je Uber o řád užitečnější než jeho konkurenti. Tím pádem se nemusí tolik snažit. Lidé si o něm poví sami.

Kdyby vznikl Uber v ČR, určitě by to měl těžší s expanzí, než to teď má v Americe – ale pevně věřím tomu, že by si jej i tak v zahraničí všimli. Rozhodně by to měl jednodušší než 99% dnešních technologických projektů v ČR a SR.

Na co to svedeme?

Jenže Uber v ČR nevznikl. Stejně tak v ČR nevznikl například žádný z nejposlednějších izraelských startupů. Ani nic podobného. Místo toho tady vznikají projekty, které jsou už jenom o krůček napřed před Indií. Proč?

  • Chybí nám ambice?
    • Možná, ale nemyslím si, že je to tak horké. (Už jenom vzhledem k tomu, že o tom tak často sami mluvíme.) Vezměte si příklad českých a slovenských antivirových společností: jejich počátky také nebyly zrovna ukázkami obchodní dravosti. A koukněte, kde jsou teď.
  • Podráží nám nohy úřednický šiml?
    • Ano, ale zeptejte se kohokoliv, kdo v Česku nebo na Slovensku nějakou dobu úspěšně podniká — zatím jsem vždy slyšel, že je to sice opruz, ale rozhodně to samo o sobě není bariéra. Stačí mít, jak to popsal jeden úspěšný podnikatel, “železnou prdel”.
  • Chybí nám vzdělání?
    • Rozhodně ne. V porovnání například s Indií máme naprosto úžasný vzdělávací systém, navíc zdarma.[8] Čeští vývojáři se učí (nebo mají možnost se učit) pokročilé technologie (programovací jazyky, systémy, algoritmy) — a pak jdou programovat PHP weby.

Jeden velký problém tkví podle mě v tom, že se čeští a slovenští podnikatelé ještě nenaučili respektovat inteligenci lidí “pod nimi”. Vymyslí si projekt (včetně technologického řešení), a pak najmou co nejlevnější vývojáře, aby jim to “nakódovali”.

Z toho vychází mrtě dalších problémů. Český a slovenský pracovní trh si žádá hlavně levné vývojáře, kteří umí prototypovací jazyky typu PHP nebo JavaScript. Jazyky jako Java, C, Python nebo Ruby, ve kterých se dělá na lepších školách, a na kterých – jak jsme viděli výše – stojí naprostá většina současných technologických společností ve světě (včetně Googlu, Amazonu, nebo Applu, mimochodem), jsou považovány za příliš těžké a “drahé na deployment”.[7] Tím pádem se většina vývojářů učí PHP a má pocit, že jiné programovací jazyky a pokročilé vědomosti (např. umělá inteligence, HCI, systémové inženýrství), které se učí (nebo mohou učit) ve škole, jim k ničemu nebudou. Tím pádem jsou lidi s pokročilými vědomostmi neproporčně vzácní a drazí. Tím pádem si je firmy nemohou dovolit. Tím pádem volí za svůj tech stack raději to PHP. A tak dokola.

Ještě jsme v klidu

Jak jsem psal výše, zatím jsme před důsledky téhle spirály průměrnosti ochráněni tím, že hrajeme na vlastním písečku. Jenže naše pískoviště se stává stále otevřenější, a naše průměrné projekty a produkty začínají soupeřit s podobnými z rozvojových zemích.

Jen tak pro ilustraci: možná znáte úspěšný akcelerátor 500startups. To jméno – 500 startupů – má vyvolat údiv, nebo alespoň nějaké to nadzvednuté obočí. 500 startupů je hodně, ne?

Jo. A zatímco Američanům se zdá 500 startupů hodně, a nám se zdá hodně pár desítek, tohle se děje v Indii:

10.000 startups. Občas slyším, jak se někdo posmívá úrovni průměrného indického vývojáře. Ha ha. Smutné je, že zatímco jejich úroveň se rapidně zlepšuje, u nás spíš stagnuje, takže nebude trvat dlouho, a českým vývojářům zmrzne úsměv na rtech. Kvalitativně budeme na stejné nebo horší úrovni, a kvantitativně s Indií (a se zbytkem světa samozřejmě – Indie je jen příklad) soupeřit nemůžeme.

Co s tím?

Ono stačí docela málo: využít inteligence a vzdělání, které tady v ČR a SR (stále ještě) je. Nebát se těžkých technologických problémů (když kouknete trochu pod pokličku toho Uber algoritmu – zas taková magie to není).

A učit se nové věci. Nespoléhat se jen na české vysoké školství (které je ale pořád ještě o dost lepší než to indické, mimochodem). Jsem toho názoru, že každý vývojář by měl dobře znát alespoň dva (dostatečně rozdílné!) programovací jazyky. Stejně tak by měl každý programátor získat (a obnovovat) expertní znalost o svém oboru. To znamená: vědět o pokročilých algoritmech, o nejnovějších systémových technologiích, vědět, co je to MapReduce, jak se implementuje CMA-ES, atd. Ne nutně všechno zároveň, ale aspoň něco.

Každý designer by měl vědět nejen úplně vše o designu a User Experience, ale měl by mít velmi slušné povědomí i o věcech jako je HCI, analytika a byznys. Bez toho nemůže klientovi/šéfovi/vývojáři vysvětlit, čeho chce dosáhnout, a jak.

Každý člověk z byznysu (šéf, “Founder”, atd.) by měl vědět alespoň základy o věcech jako je vývoj, UX, ale také základy prediktivní analýzy nebo HCI. Ale hlavně by měl vědět, že základy nestačí, a že potřebuje spolupracovat s experty z oboru, a nechat jim prostor pro to, aby na technické/designové řešení přišli sami. Nerozumím například tomu, proč lidé z technologického byznysu nechodí častěji na univerzity a nesnaží se zuby nehty spolupracovat s výzkumnými centry (typu Data Science Lab na ČVUT).

Moje úzkost vyplývá z toho, že se ČR a SR pomalu ale jistě stávají irelevantní. Pokud se nebudeme zabývat těmi nejpokročilejšími technologiemi, a budeme řešit stejný typ technologických problémů jako průměrný indický startup, stává se z nás jenom předměstí Dílí. Navíc předměstí, ve kterém se ty samé věci dělají mnohem dráž a s menší vervou…

Jediná cesta ven je vytvářet produkty (webové stránky, aplikace, hardware) na světové úrovni. Brát si větší příklad z Izraele než z Indie.


[1] Bavím se o státech. Indie je samozřejmě díky svým talentům pracujícím v zahraničí už delší dobu obrovský pojem. Ale v samotné Indii se toho zatím z komerčně-technologického hlediska moc neděje.

[2] Viz například: The Software Economy: Why Software Jobs Are Taking Over nebo The Rise of Developeronomics.

[3] K tomu přispívá i to, že zatímco například slabý design můžete přebít technologií relativně snadno, naopak se to dělá hůř. “This week, Tesla made news when its Model S sedan outsold Porsche, Jaguar, Volvo, Land Rover, Lincoln, Fiat, and Mitsubishi in California. It managed that feat without any advertising or marketing. Tesla doesn’t even have a Chief Marketing Officer.” https://plus.google.com/112747417479881824801/posts/DjxY2B2gfEc 

[4] Jedno z mnoha. První eshopy tohoto typu lze lehce dohledat do roku 2010, i dříve.

[5] Srovnání je to samozřejmě dost neúplné a rozhodně nevědecké, ale myslím, že rozdíl je natolik patrný, že čtenář pochopí, o co mi jde. Samozřejmě uvítám, pokud někdo bude chtít udělat na toto téma regulérní studii.

[6] Problém vyhledávání na internetu už dávno před příchodem Googlu řešili jiní. Ale byl to právě technologický vhled do problematiky, který dal (přinejmenším v počátcích) Googlu navrch.

[7] Což mě fascinuje. PHP je jednodušší a levnější “na deployment” jenom v prototypovací fázi. Copak když někdo dělá firmu, která by měla (doufejme) existovat mnoho let, opravdu je pro něj tak důležité, že udělá “deployment” přes “eftýpko” za pět minut a že to může běžet na webhostingu za stovku měsíčně? Nemělo by jej spíš zajímat, co bude dělat za šest měsíců nebo za rok, až bude na projektu pracovat deset lidí a bude potřeba refaktorovat na denním pořádku?

[8] V Indii se určitě najde spousta škol špičkové úrovně, ale ty jsou pouze pro zanedbatelnou část populace – na rozdíl od našich škol. Ať si o našem školství myslíte cokoliv, vedle Indie je to Ivy League.

3. dubna 2013 ↴

Lidský mozek – dobrý sluha, zlý pán

Lidský mozek je výborně uzpůsobený k nalézání vzorců, souvislostí a významů. Ukážu-li vám černobílý obrázek v malém rozlišení a nízkým kontrastem, na kterém je lidský obličej, velmi pravděpodobně jej tam naprosto bez problémů najdete. Pustím-li vám audiozáznam se spoustou šumu a zkreslení, na kterém mimo jiné někdo něco říká, velmi pravděpodobně mu budete rozumnět. Obě tyto věci zvládáte mnohem lépe než i ten nejvyspělejší specializovaný software. Nemluvě o věcech jako je rozumnění textu. Nebo třeba rozumnění faktu, že rozumíte textu. Nebo třeba to, že jste pochopili předchozí větu, a že chápete tuto větu, přestože není úplně gramaticky správný.

Problém je v tom, že tento stroj na rozpoznávání vzorců, souvislostí a významů neumíme vypnout. Vidíme Ježíše v toastu a slyšíme vzývání Satana v písničce puštěné pozpátku. Často máme pocit, že "tohle nemůže být náhoda", přestože to náhoda je, a často chceme vědět "proč" i u věcí, které nemají žádné hlubší opodstatnění.

Mytologie vs věda

Změny počasí byly ve starověkém světě vysvětlovány náladami Bohů. Proč je takové sucho? Nerozhněvali jsme náhodou Dia? Pojďme mu obětovat. Jaký byl výsledek? Zapršelo? Zeus nám odpustil. Přišla bouře? Zeus se hněvá! Atd. Dnes víme, že akt podřezání zvířete (= obětování bohu) nemá signifikantní vliv na pohyb atmosférických front (= počasí). Není jediný důvod si to myslet. Ale lidé ve starověkém Řecku si to přesto mysleli. Našli souvislost a význam v něčem, kde žádná souvislost ani význam není.

Tendence vsazovat vzorce a významy tam, kde ve skutečnosti nejsou, ale rozhodně nezmizela současně se starověkem. Zkuste si vzpomenout na vědecké teorie a články, které nějaký fenomén dělí do několika případů, nebo o nich vynášejí několik soudů (vět, zákonů). Není zajímavé, jak často dospějí k číslu 3 nebo 5 nebo 10? Tedy k číslům, které mají pro člověka symbolický a estetický význam? Opravdu přírodní zákony nějakým způsobem samy o sobě tíhnou k tomu, aby měly tento počet komponent? Nebo je to tak, že vědci, kteří tvoří teorii, tak nějak podvědomě chtějí, aby jim vyšly tři zákony a ne čtyři?

Například Immanuel Kant byl peskován už Schopenhauerem, že svoje teorie poněkud násilně stavěl tak, aby byly pěkně symetrické. Ok, řeknete si, to je filozofie. Ale snaha o "pěkné" teorie se rozhodně netýká jenom společenských věd. Pěkným příkladem jsou tři termodynamické zákony. Ve skutečnosti, když už termodynamiku dělit na několik zákonů, dává mnohem větší smysl hovořit o čtyřech, ale věda se tomu dlouho úspěšně bránila. (A svým způsobem brání doposud: šalamounsky totiž přibyl nultý zákon termodynamiky. WTF?)

Respektované teorie ze všech vědních oborů jsou plné triád, pater, desater, a arbitrární symetrie. A nelze se divit: kdybyste dospěli k devíti zákonům něčeho, zastavíte se? Pravděpodobně ne. Jakmile ale máte deset zákonů, vaše teorie se zdá tak nějak – kompletní. Kdyby náhodou přišla nějaká jedenáctá věc, na kterou se zapomnělo, to by bylo, aby se nedala schovat pod některý z těch deseti už existujících zákonů.

Mozek vs realita

Lidský mozek je schopný ignorovat jednodušší vysvětlení jen proto, aby našel nějaké "pěknější", zajímavější, smysluplnější.

Ale realita je taková, že:

  1. Počasí se nám nesnaží nic sdělit, prostě je.
  2. Intenzita a způsob fandění doma u televize nemá žádný vliv na výsledek utkání.
  3. Tolkienův Mordor nebyl metaforou pro nacistické Německo.
  4. Přírodní (a jiné) zákony nemají jakousi přirozenou tendenci vyskytovat se po třech. To jen vědci mají stejnou tendenci k hledání smyslu / symboliky / symetrie jako vy nebo já.
  5. V textu tóry ani v pracích Williama Shakespeara nejsou skryté písmenné kódy.
  6. Led Zeppelin ve své písni Stairway to Heaven nevzývají Satana. (Ale jinak je backmasking docela oblíbená nahrávací technika.)
  7. Vesmír nemá své konstanty a fyzikální zákony vytuněné (někým nebo něčím) k tomu, aby mohl vzniknout inteligentní život. Kdyby nebyly takové, jaké jsou, nemohli bychom je pozorovat (protože bychom neexistovali).
  8. Naše existence nemá nějaký hlubší význam. Prostě jsme se narodili a (spoiler alert) jednoho dne umřeme. Smyslem našeho života není nic. (Alespoň dokud si nějaký smysl života sami nevytvoříme — což lze vřele doporučit, protože jinak je to tu doslova o ničem.)
  9. Biopotraviny nezpůsobují autismus. 
  10. Lidé nekupují věci, které ve skutečnosti nepotřebují, protože by jim někdo vymazal hlavy, ale protože je to prostě dělá (dočasně) šťastnějšími.
  11. Budovy World Trade Center nespadly, protože by do nich americká vláda (nebo kdo) tajně nanosila výbušniny, ale prostě proto, že ty mrakodrapy nebyly stavěné na náraz a hoření plně natankovaného Boeingu 767.
  12. Pravděpodobně nemáme svobodnou vůli. (Ale neměli bychom si to připouštět.)
  13. Když dvě firmy přijdou v horizontu několika týdnů s podobnými (nebo vzdáleně souvisejícími) produkty nebo službami, není to tak, že druhá "odpovídá" svým produktem na tu první. (Představa, že by někdo něco vytvořil a uvedl na trh za měsíc, je krajně optimistická.)
  14. My Češi nejsme bohatší než lidé řekněme v Kyrgyzstánu proto, že bychom byli a) Bohem vyvolení, b) morálně vyspělejší, c) méně hříšní, d) bělejší. Skutečné důvody jsou mnohem více prozaické, a mají co do činění hlavně s naším geopolitickým kontextem, historickým vývojem, a čirou náhodou. Jinými slovy, lepší životní podmínky jsme si nijak "nezasloužili", stejně jako Brunejci si "nezasloužili", že jsou ještě bohatší, než my.
  15. Cílem viru není nakazit co nejvíc lidí. Ve skutečnosti nemá virus cíl vůbec žádný. Virus začal jako shluk molekul, které dohromady mají tu vlastnost, že se v daném prostředí dokáží reprodukovat (vytvořit další takový shluk molekul). Tímto způsobem si zajistil virus delší existenci, ve více instancích, což zvýšilo šanci na to, aby zcela náhodně zmutoval do shluku molekul, u kterých je šance k sebereprodukci ještě vyšší. Tato nová verze měla zase o trochu více příležitostí k sebemutaci v něco ještě efektivnějšího (= reprodukce-schopnějšího). A tak dále.
  16. Shlukem molekul, jehož vlastností je schopnost sebereprodukce, jste ostatně i vy nebo já.
  17. Evoluce nemá smysl nebo cíl. Neexistuje nic jako "více vyvinutý" organizmus. Pouze více adaptovaný ke konkrétním životním podmínkám. (Ale ani "adaptace" není cílem evoluce. Evoluce se prostě děje, podobně jako je vysvětleno v příkladu výše s virem.)

Člověk vs zvířena

Samozřejmě nejsme jediný živočich, který je dobrý v rozpoznávání vzorců (i tam, kde nejsou). Už ze čtyřicátých let minulého století máme laboratorní příklady pověrčivých holubů, kteří náhodou dostali jídlo těsně poté, co udělali nějaký nesmyslný pohyb (třeba se dvakrát otočili dokola), a potom tento rituál opakovali pokaždé v domění, že právě ten pohyb jim jídlo přináší (přitom jídlo jim bylo dodáváno v pravidelných intervalech, které s jejich rituály neměly nic společného).

Šum vs vzorec

Mám zkušenost, že vědět o vrozených tendencích a omezeních vlastního mozku může být extrémně užitečné. (Pokud si je dokážete připustit.) Když si člověk uvědomí, že má přirozenou tendenci vidět vzorce, souvislosti a významy i tam, kde nejsou, vyhne se spoustě omylů, držkopádů a pastí. (Jako každou slabinu mozku, i tuhle lze totiž úspěšně zneužít v marketingu, argumentaci, politice, atd.)

Pokud si v tomto směru chcete rozšířit obzor, vřele doporučuji knížku You Are Not So Smart.

28. února 2013 ↴

10 rad pro dobré emaily

Dobrý email je takový, který splní svůj účel (kvůli kterému jej vůbec píšete) a neudělá z vás v očích příjemců idiota.

Průměrný pracovník prý stráví za rok 650 hodin vyřizováním emailu a napíše do nich 40 tisíc slov. (To, pro lepší představu, odpovídá délce jednoho románu jako je Stařec a moře.)

Je to málo nebo hodně? Nevím. I přes to, že s emailem trávím mnohem víc času, než bych chtěl (do pracovního inboxu mi jich přistane kolem 3000 měsíčně), připadá mi to stále jako nejmenší zlo. Kdybych místo toho například vše řešil přes telefon, neodtrhnu sluchátko od ucha a stejně většinu věcí později musím sepsat. Nehledě k tomu, že průměrně dlouhý, ale dobře napsaný email umím zpracovat za desítky vteřin – oproti tomu v případě mluvené konverzace by jenom první vyslechnutí tématu trvalo dlouhé minuty.

Proto jsem svým způsobem rád, že email je asi nejčastější formou komunikace, a schůzky, telefonáty, videohovory apod. si necháváme na zvláštní příležitosti.

A proto také považuji za extrémně důležité, aby lidé uměli s médiem emailu zacházet. Především, aby uměli psát. Čím lépe budou psát, tím méně emailů bude potřeba, a tím menší a kratší otrava bude pro každého z nás v práci každý den emaily vyřizovat.

Umět psát se hodí i mimo email. Tohle si o dobrém psaní myslel David Ogilvy v roce 1982:

Čím lépe píšete, tím dál to [...] dotáhnete. Lidé, kteří dobře myslí, dobře píší.

Nemastní-neslaní lidé píší nemastné-neslané zprávy, nemastné-neslané dopisy a nemastné-neslané projevy.

Dobré psaní není přirozený dar. Musíte se naučit psát dobře.

Ogilvy pokračuje výčtem věcí, které považoval za dobré pro psaní dopisů. Pro email nejsou některé z nich použitelné. Následující ale rozhodně jsou:

  1. Pište tak, jak mluvíte. Přirozeně.
  2. Používejte krátká slova, krátké věty, a krátké odstavce.
  3. Nikdy neužívejte žargon jako rekonceptualizace, demasifikace, [...]. Je to poznávací znamení okázalého vola.
  4. Předtím, než [email] pošlete, ujistěte se, že je z něj naprosto jasné, co chcete, aby adresát udělal.

Tohle je zdravý základ, který bohužel dělá lidem problémy i dnes, a pravděpodobně bude dělat i za dalších 30 let. K výše uvedenému bych dodal zásady specifické pro email:

  1. Posílejte jen lidem, kterých se to týká.
    • Nedržte lidi na kopii bezdůvodně. Pokud si nejste jistí, jestli daný člověk/skupina ještě o emailové vlákno mají zájem, dejte je na bcc a napiště nahoru -bcc [jméno]. Lidé se mohou přidat zpět, ale nemusí.
    • Pokud někoho přidáváte do vlákna a chcete to zdůraznit, napište na začátek mailu +cc [jméno] (nebo jenom +[jméno]).
  2. Obzvlášť velkou péči by měl dostat předmět zprávy.
    • Z předmětu má být jasné, o co ve zprávě jde ještě před jejím otevřením. Ideálně spojit předmět s tl;dr verzí (viz níže).
    • Pokud se má téma vlákna odchýlit od původního, změňte předmět.
    • Předměty typu "ahoj", "dotaz" nebo "ještě něco..." lze tolerovat starším rodičům nebo malým dětem, u kohokoliv jiného je to trapas.

Píšete-li email delší než pár vět, držte se také následujícího:

  1. Strukturujte.
    • Na vršek emailu patří, o co jde.
    • Dolů přijde, co chcete, aby kdo udělal.
  2. Formátujte.
    • Nejdůležitější sdělení ztučněte, případně obarvěte.
    • Pokud po jednom z adresátů něco chcete v těle emailu, zvýrazněte tam jeho jméno.
    • Používejte odrážky.
    • Odkazujete-li v textu k čemukoliv, co je pro adresáty přístupné online (stránka, dokument, atd.), vložte odkaz.
    • Tip: Naučte se klávesové zkratky pro formátování.
  3. Začněte zprávu tl;dr verzí celého emailu na dva řádky (nebo v předmětu zprávy).
    • Koho téma zaujme, bude číst dál.
    • Všem ostatním šetříte vzácné vteřiny a minuty jejich života.

A samozřejmě:

  1. Buďte slušní a pozitivní.
    • Před odesláním si po sobě email přečtěte a snažte se vžít do role adresáta. Nezapomeňte, že lidé mají tendenci číst v textu i významy a emoce, které tam autor vůbec nedával.

Níže připojuji obrázek jednoho z emailů, který mi dnes přišel. Obsah jsem lorem-ipsumizoval – jde mi teď totiž čistě o strukturu a formátování (a samozřejmě také nechci prozradit něco, co bych neměl).

Srovnejte s dalším emailem, který jsem dnes dostal. (Klik pro větší.)

Druhý email dává jasně najevo, co je důležité a jaká je struktura. Oko jej tak může prolétnout mnohem rychleji. Čtenář z něj získá za kratší dobu více informací, přitom jsem si jistý, že jeho pisatel strávil nad emailem kratší dobu, než pisatel toho předchozího.

A nezpomeňte: i kdyby jste výše uvedenými způsoby snížili průměrnou dobu nutnou k přečtení vašich emailů jen o deset vteřin, šetříte lidstvu ročně 48 hodin*.

* Velmi hrubý odhad, vycházející z průměru 112 přijatých/odeslaných emailů denně.

To jsou dva dny, které lze investovat do sportu, do pořádání pikniků, do vytváření něčeho nového, do hraní počítačových her, do čtení knížek, do povalování se před televizí, do hraní si s dětmi, nebo do zvyšování HDP.

Nehledě na to, že každá vámi ušetřená vteřina zvyšuje pravděpodobnost, že adresát udělá to, co jste po něm chtěli.

3. října 2012 ↴

Jak dlouho potřebujete šetřit na to, po čem toužíte?

Na studiích v Japonsku jsem měl mimo jiné to štěstí být žákem jistého profesora Paula D. Scotta, který měl zajímavý mimoškolní projekt. Pro jednu důležitou nevládní organizaci navrhoval index, kterým by šlo srovnat blahobyt (a demokracii) v jednotlivých státech Jihovýchodní Asie. Mluvíme o části světa, ve které leží zároveň Japonsko i Barma. Srovnávat například podle parity kupní síly je tam možná ještě větší nesmysl než kdekoliv jinde.

Jenže přesně tak se to obyčejně dělá. Srovnáváme blahobyt podle HDP na hlavu, nebo třeba podle Big Mac Indexu, a vycházejí nám z toho pak nesmysly typu:

  1. Lidem v Barmě se žije 26x hůř než obyvatelům Japonska.
  2. Každý, kdo si v Evropě stěžuje na nedostatek peněz, by měl ztichnout, protože se pořád má násobně lépe než lidé v Africe.

Jeden koncept, se kterým mě Dr Scott seznámil, a který mi obzvláště utkvěl v paměti, nespočívá ve srovnávání peněz, ale času. Jak dlouho člověku trvá, než si může koupit věc, po které bytostně touží? Je to extrémně jednoduchá otázka, a přitom o úrovni blahobytu hodně vypovídá.

Lidé nepociťují pocit štěstí z toho, že si mohou pořídit 2x víc Big Maců než obyvatelé Zimbabwe. Prožívají blahobyt v rámci kontextu, ve kterém žijí. Peníze jsou pouze prostředek. Člověk je používá k uspokojování základních potřeb (tedy těch, které v daném kontextu považuje za základní) a k plnění svých snů a cílů.

Sny a cíle jsou opět závislé na kontextu:

  1. Pro úspěšného majitele firmy může být snem pořídit si vlastní jachtu (cca 30 mil. Kč).
  2. Pro bohatého Čecha to může být Audi TT (1 mil. Kč).
  3. Pro Čecha s průměrným příjmem to může být Škoda Octavia (400 tis. Kč).
  4. Pro průměrného Inda to může být Tata Indica (140 tis. Kč).
  5. A tak dále.

[Foto: flickr uživatelé abaconda a MikeSense80.]

Pozn: Všechny tři příklady "snů" jsem si vycucal z prstu. Po čem ve skutečnosti různé skupiny lidí bytostně touží, to bychom se dozvěděli pouze dobře nadefinovaným průzkumem.

Přestože je možné, aby například Ind s průměrným příjmem bytostně toužil po jachtě, ve skutečnosti se to děje zřídka. Lidé žijí ve svých ohrádkách. Například pro mě je představa vlastní jachty příjemná, ale rozhodně neztrácím spaní nad tím, že se mi pravděpodobně nikdy nevyplní. Zato pokud bych se stále plácal se svojí starou a pomalou Nokií N73 v době, kdy všichni kolem mají Galaxy Nexus, asi by mě to štvalo o poznání víc. Jiný příklad: "Průměrný Čech" asi mávne rukou nad tím, že si Lakšmí Mittal koupil viktoriánské sídlo za 128 mil. dolarů, ale OMG! soused má LCD televizi a my furt čumíme do té staré Tesly!?

A teď: Jak dlouho musel Lakšmí Mittal vydělávat na své viktoriánské sídlo? Méně než měsíc. Tento fakt bych rád ilustroval následující fotkou:

Jak dlouho musí bohatý Čech šetřit na Audi TT? Pod tři roky.

Jak dlouho si musí průměrný Čech šetřit na novou Škodu Octavia? Něco kolem pěti let.

Jak dlouho musí průměrný Ind šetřit na Tata Indica? Asi 6 let.

Takže:

  1. Ano, průměrnému obyvateli ČR se žije mnohem lépe než průměrnému Indovi. (Jeho životní standard je mnohem výš. Například má denně přístup ke koupelně a toaletnímu papíru.)
  2. Ale: svoji životní situaci pociťuje pouze o něco lépe, než průměrný Ind, protože na svůj vysněný mamon čeká skoro stejně dlouho.
  3. Lze si lehce představit situaci, kdy lidé s menšími příjmy mají větší pocit blahobytu: prostě jejich toužebným přáním je vlastnit například kozu, a na tu si našetří za rok.

Pozn: Předchozí čísla vychází z velmi hrubých výpočtů na koleně, a jsou zde jen pro ilustraci.

Mám za to, že takovéto srovnání dává větší smysl a lépe vystihuje rozpoložení lidí s různými příjmy a v různých zemích. V podstatě jde o měření rozdílu mezi očekáváním (sen) a realitou (příjem). Lidé, kteří žijí v kontextu, kde je menší rozdíl mezi snem a (jejich) realitou, bývají šťastnější. Roste-li vám příjem stejně rychle jako očekávání o životě, šťastnější nebudete. (Což se děje i v makro rovině. Např. v USA od 2. světové války pocit štěstí přes masivní ekonomický růst v 20. století klesal. Ale to je samozřejmě složitější, viz případně Myersův Pursuit of Happiness.) A protože očekávání, tj. kontext, je dán ostatními lidmi, velmi záleží na tom, v jak "rovném" státu žijete, a na jaké úrovni. Průměrný Japonec je spokojenější než průměrný Američan, protože jeho příjem je srovnatelný s nadprůměrem (zatímco to se v USA rozhodně říct nedá, viz). O tom zase velmi dobře píše Richard Wilkinson v knize The Spirit Level.

Pozn: Mluvení o rovnosti zavání komunismem a já bych rád předešel tomu, aby si někdo myslel, že to tak bylo myšleno. Vřele doporučuji pustit si alespoň TED video Richarda Wilkinsona na téma "rovnosti" – sám to tak dobře nevysvětlím. V jeho podání rozhodně nejde o socializmus, zestátňování, totalitu, ani nic podobného. Viz příklad s Japonskem.

Zde je tedy rada pro kohokoliv, kdo dočetl až sem: snažte se uměle snižovat svá vlastní očekávání a (materiální) sny. Lidský mozek je totiž velmi dobrý v přizpůsobení se kontextu, a rychle si umí vybudovat pocit, že chtít nějakou věc je naprosto normální. Pokud uspokojíte jeden materiální sen, vytvoří se okamžitě nový a ambicióznější, zatímco uspokojený sen se stane požadavkem.

Začněte létat v business třídě, a za chvíli:

  1. si nebudete umět představit, že byste letěli v economy,
  2. začnete pokukovat po první třídě.

Začněte cestovat na all-inclusive dovolené do Egypta, a za chvíli:

  1. už nebudete chtít nikam jet jako baťůžkáři ("jsem na to moc starý!"),
  2. začnete pokukovat po Dominikánské republice.

To samé platí o dopravních prostředcích, o elektronice, o restauracích, o oblečení, o čemkoliv.

Je stokrát lepší si luxus vědomě odepřít (i když to trochu bolí), a o to větší mít radost, když si jej výjimečně dopřejete, než utrácet spoustu peněz a energie ve snaze "dohonit" vlastní mamon.

Pokud vám toto dává smysl, myslím, že jste připraveni na článek "If money doesn't make you happy, then you probably aren't spending it right" [PDF] z Journal of Consumer Psychology. Shrnuto v abstraktu takto:

The relationship between money and happiness is surprisingly weak, which may stem in part from the way people spend it. Drawing on empirical research, we propose eight principles designed to help consumers get more happiness for their money. Specifically, we suggest that consumers should (1) buy more experiences and fewer material goods; (2) use their money to benefit others rather than themselves; (3) buy many small pleasures rather than fewer large ones; (4) eschew extended warranties and other forms of overpriced insurance; (5) delay consumption; (6) consider how peripheral features of their purchases may affect their day-to-day lives; (7) beware of comparison shopping; and (8) pay close attention to the happiness of others.

3. července 2012 ↴

Česko-anglický a anglicko-český slovník pro Mac OS X

Mac OS X má velmi šikovnou aplikaci Dictionary, bohužel je ale těžké a zdlouhavé do ní dostat česko-anglický a anglicko-český slovník.

(Dictionary používá proprietární formát, do kterého sice lze konvertovat soubory typu StarDict, ale ty zase kvůli klinické smrti StarDictu skoro není možné najít. A když je najdete, zjistíte, že poslední verze konvertovacího nástroje DictUnifier nefunguje, a musíte si nainstalovat tu předešlou. A to je teprve začátek.)

Protože už jsem do Dictionary dostával slovník několikrát, a protože výsledný slovník vypadá bez úprav dost hrozně, a protože ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, sedím v letadle a čeká mě ještě asi 10 hodin letu, rozhodl jsem se jednou pro vždy vytvořit již převedené a “uhlazené” Dictionary soubory a k nim jednoduchý návod k instalaci.

Pokud chcete ve svém systémovém Mac OS X Dictionary česko-anglický a anglicko-český slovník:

  1. Stáhněte si czech-english-dictionary.zip (47MB) a rozbalte ho (stačí dvoukliknout).
  2. Přejděte do složky ~/Library/Dictionaries (například tak, že ve Finderu stisknete ⇧⌘G a do políčka zkopírujete uvedenou adresu složky). Pokud složka neexistuje, vytvořte ji.
  3. Přesuňte dva rozbalené .dictionary soubory do této složky.
  4. Otevřete aplikaci Dictionary. (Pokud už otevřená je: zavřít, otevřít.)

A je to! Slovníky by měly být nainstalovány jako “Czech-English” a “English-Czech”. Zkuste jednoduše hledat české nebo anglické slovo.

Poznámka: Tento návod rozhodně funguje na Mac OS X 10.7 (Snow Leopard), na Mac OS X 10.6.8 (Leopard), a pravděpodobně funguje i na Mac OS X 10.8 (Lion) a cokoliv přijde po něm.

Poděkování

Samotný slovník není ani zdaleka moje práce. Za jeho sestavení vděčíme Michalu Čihařovi a za jeho obsah desítkám lidí z projektu GNU/FDL Anglicko-Český slovník. Jména autorů jednotlivých překladů jsou často uvedena v hranatých závorkách za přeloženým slovem.

Zdaleka nejčastějším jménem je Zdeněk Brož (skoro 200 tis. podepsaných překladů). Celý seznam pro zajímavost přikládám.


Proč je vlastně dobré mít off-line slovník?

V dnešní době on-line slovníků a Google Translate se může zdát off-line slovník zbytečný. Není! Off-line slovník má z principu rychlejší odezvu, je vždy po ruce, a v tandemu s výkladovým slovníkem a thesaurem (oba součástí Mac OS X) je to skvělý nástroj při psaní (i čtení) anglického textu.

Můžu změnit vzhled překladů?

Ano! Applovský formát .dictionary je ve skutečnosti Package, který obsahuje mimo jiné soubor DefaultStyle.css. Ten definuje CSS styl, kterým se překlady zobrazí. Právě nad tím jsem strávil velkou část času – samotné HTML je totiž dost prasácké, a nelze editovat. Musel jsem tedy oprášit CSS3 selektory type a + b, ::after nebo :not(:first-child). Editujte tedy pouze na vlastní nebezpečí a vězte, že Dictionary dynamicky přidává <span> tagy kdykoliv, kdy uživatel přejede myší nad slovem, které je někde definováno.

Jak nejlépe využít systémového slovníku?

Osobně se mi velmi osvědčil následující tandem: česko-anglický slovník, anglicko-český slovník, výkladový slovník (New Oxford American Dictionary, součástí Mac OS X) a thesaurus (Oxford American Writer’s Thesaurus, také součástí systému). Při hledání slova v češtině se zobrazí jen překlad. Při hledání slova v angličtině (resp. při kliku na slovo přeložené do angličtiny) vidíme nejen český ekvivalent, ale dostaneme také kontext (výklad) a alternativy (thesaurus). Skvěle se hodí, pokud slovo běžně neslýcháme, a nejsme si jistí, jestli překlad chápeme správně, a jestli se na daný význam opravdu hodí.

Doporučuji jít do nastavení (Dictionary > Preferences) a přetáhnout oba slovníky na první dvě pozice. Bez toho budou překlady až úplně dole, někde pod Wikipedií.

Názory a připomínky prosím do komentářů (tady nebo na G+).